Autor: terezanet

Publikaci některých rozepsaných článků odkládám tak dlouho, že jejich obsah po čase začne být až neskutečně vzdálený od mého aktuálního prožívání. Dnes večer jsem se ale měla vracet ze Švédska a tak mi přijde hloupé se nevrátit ještě jednou a naposledy k některým vzpomínkám.

Vzpomínám hlavně na to, jak jsem se – přes všechny zásady osobní environmentální odpovědnosti – těšila na svou první cestu letadlem. Těšila jsem se i na ten pocit, že jsem doma, který měl přijít po přistání na vídeňské letiště. V realitě jsem přitom (při)stála o dva měsíce dříve na špinavém Florenci a na obličeji mi silou vůle držel ještě špinavější hadr, který byl tři dny zpátky mým oblíbeným tričkem The Beatles. Místo příjemného pocitu domova si pamatuji, že následkem stresu a nevyspání poslední dní, jsem zažívala spíš stav podobný deliriu tremens.

Teď z foťáku vytahuju poslední fotky a vzpomínám taky na poslední opravdový den švédského života. Na poslední hodiny před zoufalým telefonátem mojí rodiny, ať okamžitě sednu na první letadlo a jedu domů. Poslední hodiny před všeobecnou panikou a zavíráním hranic. Šli jsme tehdy poprvé do kavárny v Musikhögskolan, která měla pověst podniku s nejlepší kávou v kampusu a já jsem se odhodlala objednat si poprvé kompletně ve švédštině. (Což ve skutečnosti znamená, že jsem ze sebe s příšerným přízvukem vypravila něco jako „Dobrý den, chci kávu.“) Byl to takový líný večer po odpolední procházce, jehož cílem bylo naplánovat první vícedenní výlet. Pamatuju si, že jsem se dlouhé minuty vůbec nezapojila do diskuze a jenom jsem skrz obrovská prosklená okna pozorovala západ slunce a poslouchala, jak se zvuky různých nástrojů promíchávají s Anninou rakouskou němčinou.

To byl čtvrtek. V úterý dalšího týdne jsem si naposledy vyprala, v pátek koupila poslední brusinkovou marmeládu a sladký švédský tousťák a v neděli jsem se naposledy rozloučila s oblíbenýma místama v lese.

Ha det bra. Vi ses.
Vi ses snart.

As a Swedish person, you always have this feeling, that when the weather is nice, you just have to go outside, wear sunglasses and do something. It becomes quite problematic, when you’re staying for a longer time in a place, where the nice the weather doesn’t happen once in two weeks. I feel, that I am not allowed to be inside and do nothing special.

Když minulý týden odjela drtivá většina zahraničních studentů na výlet do Laponska, začala jsem mít nepříjemný pocit, že svůj pobyt tady netrávím tak, jak bych měla. Nezažila jsem ještě nic z toho, co jsem si kdysi s Erasmem typicky spojovala. Na pořádné párty jsem byla všeho všudy jednou a byla to záležitost zhruba tak zábavná jako koukat celý večer do zdi (což je ve výsledku mnohem lepší zábava, protože vám během ní většinou nemizí peníze z účtu). Jediný místo, kam jsem zatím cestovala byl Västerås, což je podle posledních informací město, které vyhrálo kategorii nejhnusnějšího místa ve Švédsku. Neviděla jsem polární záři ani losy a nejexotičtější aktivita, kterou jsem zkoušela, je jízda na kole v dešti.

Ne, nejsem tady na dovolené. Žiju tady. Občas je mi špatně, jsem unavená a potřebuju ležet celý víkend v posteli. Některé dny musím trávit sama u počítače čtením akademických článků. Někdy jsem smutná. Občas se vztekám, protože mě už nebaví nosit pořád dokola to stejný oblečení. A last but not least: poslední dva týdny jsem strávila nekonečným řešení bolesti krční páteře, kterou mi způsobuje místní matrace MOSHULT. Je těžký nebýt na sebe v takových dnech naštvaná, necítit se provinile, že nezažívám ty správné věci.

I já mám ale svoje malá dobrodružství. Spousta z nich je spojená s přírodou, do které se zamilovávám každý týden znovu a pokaždé jinak. Sleduju hejna divokých hus a zažívám u toho asi stejnou směsici nepochopení a obdivu jako lidé, kteří kdysi sledovali start prvních vzducholodí. Organizuju víkendové výlety a zjišťuju, jak otravné a zábavné zároveň, je být ten, kdo musí pořád koukat do mapy, odhadovat, kolik toho zvládne ujít každý jeden člen skupiny nebo kde a kdy bude dobré udělat pauzu na oběd. Děkuju přitom švédské přírodě, která spoustě lidem připadá pořád stejná a tak ani nepoznají, že je občas vedu skrz bažinu na místo, ze kterého jsme před pěti minutami vyšli.

Typicky švédské zážitky nebývají vždycky tak radostné. Jako třeba pětasedmdesáti minutová lekce jógy, kterou její lektorka vedla celou ve švédštině nebo moje vůbec první pokuta v hromadné dopravě. Většina švédský zážitků taky obsahuje zážitek nehorázně drahého švédského života. Ať už je to nejlevnější burger ve švédském fastfoodu za 150 korun nebo univerzitní meníčko za dvě stovky (jako správná Češka, jsem si nabrala i pečivo v ceně, které jsem neměla šanci sníst, ale nechala jsem si ho později na večeři).

Pět týdnů. Třicet šest dní.
Když jsem se poprvé dívala náš úklidový rozvrh, v duchu jsem se tak trochu smála, že doma musím uklízet každý týden, zatímco tady je můj städvecka až za sto miliard let. Později se ukázalo, že v mém podivném vnímání času odpovídá sto miliard let právě třiceti šesti dnům.

Před Erasmem jsem několikrát opakovala, že poslední co mě zajímá je erasmácká komunita. Měla jsem v plánu naprosto ignorovat Španěle, Němce i Francouze. Pomalu ale zjišťuju, že mezinárodní komunita je věc, kterou si tady užívám zatím nejvíc ze všeho. Poslouchat u večeře, jak se žije v Barceloně. Nechat se lákat do Lyonu během procházky v lese. Znovu se zamilovávat do němčiny. Nadávat na kapitalismus.
Speciální na tom ale není jenom mezinárodní kontext, ale taky skoro neomezené množstvím času a možností. Nikdo z nás nemá naplánovaný víkend u babičky a nikdo nemusí dokončovat dvě stě projektů, které má zrovna rozjeté. Ve spojení s životem v kampusu, kde všichni vaši kamarádi bydlí maximálně sto metrů od vás, si tady často připadám zase jako dítě. V pátek večer sednu na kolo, zazvoním u sousedů a ptám se: Jde Anička ven?

Nezajímá mě přitom ani tak, jestli je Anička z Rakouska nebo jižní Koreje, jako spíš jestli má taky kolo, na kterým může jet. Naučila jsem se tady víc než kdekoliv jinde, že většina důležitých příběhů je univerzálních a lidi si můžou porozumět, i když spolu mluví lámanou angličtinou. Většinou stačí jenom trochu chtít.

(Zdá se, že vždycky když je dobrý světlo na focení, nemám s sebou foťák a tak si můžete v tomto článku dosyta užít všechny filtry, který můj mobil umí.)

Myslím, že jsem nejsem sama, kdo měl kdysi představu, že socializace je proces, který se končí spolu s adolescencí a začátkem dospělosti (ať už ty pojmy pro vás znamenají cokoliv). A snad ani nejsem sama, komu se ta představa tak trochu líbí. Představa, že už jsme si to všechno odedřeli, že už není potřeba se ničemu a nikomu přizpůsobovat. Socializace je totiž dřina – aspoň pro mě vždycky byla. A je jedno, jestli to bylo ve školce, kde jsem se musela smířit s tím, že na světě jsou pravděpodobně holčičky, které malují líp než já nebo na výšce, když jsem musela potlačit svou touhu udělat si všechno po svým a pracovat ve skupině s lidma, co měli na věc úplně jinej pohled. Dneska jsem si ale poprvé říkala, že nejděsivější je na tom všem fakt, že socializace některých lidí možná opravdu končí dospělostí. Občas mám pocit, že je potkávám. Lidi, kterým v určitém životním období ta dřina přestala dávat smysl a rozhodli se žít na svém bezpečném ostrůvku do kterého už jsou socializovaní – a to i v případě, že na něm časem zbyli úplně sami. Všechnu energii, kterou ušetří na náročném procesu socializace, vynakládají na neustálou ignoraci náznaků, že svět jako takový se jim neustále vzdaluje z dohledu.

Během svého prvního týdne ve Švédsku jsem se často ptala sama sebe, proč tohle vlastně dělám. Proč jsem opustila ten svůj bezpečný ostrůvek plný klidu, kde mě touha po sociální interakci nestojí většinou víc než dvě deci vína. A i po třech týdnech mě občas napadá, jestli mám tohle ve svém věku zapotřebí. Hloupá otázka, vím. Přijdu si jako spisovatel, který sedí nad prázdnou stránkou, poté co už úspěšně dokončil několik románů. Mám tohle zapotřebí, začínat zase znovu? Jistěže jo. Ja! To teda sakra máš.

Čím déle tady jsem, tím větší smysl mi dává poznávat nové lidi a světy, o jejichž existenci jsem neměla ponětí. Není to lehký. Není to jenom další akce, kde je potřeba se seznámit s partou cizích lidí. Všechno je jiný. Chleba je sladkej, jogurt se pije z tetra packu a lidi chodí na čas. Ok, dělám si srandu. Ale jenom tak napůl. Člověk se musí zbavit všech předsudků a to včetně těch, který má sám o sobě. Pro mě osobně je to třeba pocit, že se nemůžu s nikým seznámit dokud nemluvíme mým mateřským jazykem. Pocit, že angličtinu neovládám tak dobře, abych v ní mohla vyjádřit, kdo doopravdy jsem. Nebo možná jenom nepříjemná představa, že když mluvím anglicky jsem vlastně někdo trochu jiný, trochu cizí.

Každej máme svoje předsudky. Svoje dobré důvody pro nekonečné setrvávání na bezpečných ostrůvcích. Já jich mám víc než dost. Ale snažím se. Snažím se stavět mosty, snažím se plavat na druhý břeh – i přesto, že se zatím spíš topím.

V jednu odpoledne se konečně odtrhnu od nekonečného poslouchání Zaklínače a odhodlávám se něco dělat. Musím se rozhodnout rychle, protože za tři hodiny už bude zase tma – teda, bude každopádně o něco větší tma než teď.

V posledních dnech totiž jakoby úplně přestalo existovat cokoliv, co rozlišuje ráno od odpoledne a odpoledne od večera. Ať už se probudíte v osm nebo jedenáct, můžete počítat s tím, že obloha bude mít velmi podobný odstín šedé. Pomalu tak začnete chápat, proč Švédi tolik naříkají nad nedostatkem sněhu, který by aspoň trochu prozářil místní zimu. Začnete chápat ty tuny světýlek na balkónech a proč nezmizely hned po Vánocích, jak se to děje většinou u nás. A nakonec pochopíte tak trochu i to, proč se ze severské krimi stal samostatný žánr.

Bažinám smutku se ale člověk nesmí oddat. To už mě koneckonců naučil Nekonečný příběh, když mi bylo teprve šest. A tak se nakonec přece jenom na chvíli loučím s Geraltem, ignoruji fakt, že celý den vytrvale mrholí a vyrážím aspoň do obchodu.

Venku zjišťuju, že prší mnohem víc, než jak se to zdálo z pohledu skrze okno a na chvíli se proto zarazím. Je to normální, jet v tomhle počasí nakupovat? napadne mě obligátní otázka. Cyklistika ve Švédsku ale nezná špatné počasí a tak ho kategoricky odmítám znát i já. Osvobozuji ze stojanu svoje milované kolo (o kterém jsem tři dny zpátky prohlásila, že je to shit) a jedu. Nepotkávám se s udivenými pohledy, ale jenom s dalšími cyklisty. Děti, senioři, čtyřicátníci, studenti, holky s podpadkama a babičky pod pláštěnkama. Těžko říct, jestli tu všichni tak milují cyklistiku nebo se jim prostě nechcou platit daně za vlastnění auta (které jsou zatím – hned za fikou – mojí neoblíbenější věcí na Švédsku). Faktem ale je, že tady člověk auto nepotřebuje. Široké cyklostezky tu zabírají skoro tolik prostoru jako silnice vedle nich, stojany na odložení najdete minimálně na každých sto metrech a pneumatiky si můžete dofouknout zadarmo na zastávce autobusu.

Co cyklistika ve Švédsku naopak zná, je špatný cyklista. Ano, uhádli jste. To jsem já. Už podruhé jsem si zapomněla rukavice a znovu se divím, jak špatně se otáčí klíčkem v zámku se zmrzlýma rukama (edit: než jsem se dokopala k publikaci tohoto článku, zvládla jsem to i potřetí). Závidím pláštěnce, kterou jsem dotáhla přes půl kontinentu – na dně šuplíku je jí jistě větší teplo než aktuálně mně. A jak jsem se před týdnem smála těm igelitovým potahům na sedadla? Ne, tak to už si nepamatuju.

V domnění, že značka M na mém foťáku znamená makro, jsem po více než šesti letech vlastnění zrcadlovky začala omylem používat manuální režim. Učím se výhradně metodou pokus-omyl, což v praxi znamená, že všechny moje fotky jsou buď extrémně tmavé, úplně bílé, žluté nebo do modra. Prozatím tomu můžeme říkat třeba umělecký záměr a já se budu snažit tenhle seriál o amatérském focení aspoň trochu vyvažovat kvalitou textu.

Nikdy bych neřekla, jak těžké pro mě bude uvědomit si, že ve Švédsku nejsem jen na čtrnáctidenní dovolené. Mohlo mi to dojít. V Brně jsem se cítila jako na výletě ještě po dvou měsících. Tady je to o to horší, že program orientačního týdne se podezřele podobá dětskému letnímu táboru. Běháme po kampuse, malujeme vlajky a hrajeme deskovky. Těžko se mi pak do tohoto světa integruje fakt, že za čtyři týdny mám první zkoušku a zítra setkání nad společnou seminárkou. Jediné, co se mi nedaří ignorovat jsou moje plány na psaní diplomky. Kde jinde na světě se zabývat tématem excessive exercising, než v zemi, která má místo nonstop barů provozuje Fitness24Seven?

Kdyby vám to náhodou nebylo jasné už z mého programu, řeknu to radši explicitně: o Švédsku zatím nevím vůbec nic. Plácám se v rozporuplných pocitech. Jednou se mi nepopsatelně stýská po Brně, už si skoro balím batoh a rezervuju jízdenku zpátky. Hned následující den vybírám v okolí místo pro svůj nový dům a studuju, jak se správně peče kanelbullar.

Už teď se ale klidně vsadím, že až budu za čtrnáct dní týdnů odjíždět, některé věci se mi budou opouštět opravdu těžko. Jednu z nich ilustrují (umělecky zkažené) fotografie pod článkem. Nejde jenom o to, že bydlím dvě minuty chůze od lesa. Bydlím dvě minuty chůze od přírodní rezervace. A je to brutálně krásný. Ne, nejsou tady hory (ve skutečnosti je docela raritní narazit i na kopec), nejsou tady fjordy a jezero jsem zatím neviděla. I přesto je pro mě tenhle les jedno z nejhezčích míst na světě. Jo, možná je to protože jsem u fjordu ještě nikdy nebyla. Ale možná je to prostě proto, že je to kouzelný les plný bříz. Takový do kterého si chodili hrát děti z Bullerbynu. Snad možná jen- Možná to jediné, co té kráse chybí, je české turistické značení. Takové, které zabrání lidem jako já jít dva kilometry opačným směrem než chci, u toho s úsměvem volat hej hej a předstírat, že jsem místní.