Říkala jsem si, že než pořád čekat, až budu zase schopná napsat něco delšího (a ideálně i smysluplného), tak zkusím v mezičase vyplodit nějaký krátký žblebt. Své dva čtenáře žádám, ať omluví pravopisné chyby i nefunkční větné konstrukce – nakonec, jak říká název mého blogu, (ještě stále) se učím psát.
Pořád si docela živě pamatuju ten pocit, když jsem před půl rokem poprvé uběhla tři kilometry. Čtyřka následovala myslím docela brzo po tom, ale až pětka mě přesvědčila, že „krize na třetím“ (která se dostavuje nehledě na vzdálenost) může někdy skončit. Když jsem pak v květnu běžela na závodě poprvé desítku, byla jsem tak dojatá, že jsem zhruba od osmého kilometru až po závěrečný sprint, plakala dojetím. A přestože si o medailích „za účast“ myslím různé věci, jsem stoprocentně přesvědčená, že tehdy jsem si ji zasloužila.
Od té doby jsem trochu zrychlila, zaběhla si další dva závody, zamilovala se do seběhů v horách (do toho počítám Tatry i Beskydy), a běhání používala jako hlavní copingovou strategii. Běhala jsem trochu náhodně, někdy víc, někdy míň, ale další vzdálenostní metu jsem pokořila až zhruba tři týdny zpátky. Po překročení magické desítkové hranice (o celý jeden kilometr!) jsem nabyla dojmu, že teď už dokážu cokoliv, a dva dny na to jsem se přihlásila na půlmaraton.
A nebyla bych to já, kdybych už neměla sepsaný svůj ambiciózní tréninkový plán, obsahující kromě (VELMI ambiciózní) kilometráže, taky silový trénink, jógu, nebo plavání. Realita je taková, že běhat ve sněhu je náročnější než jsem myslela, moje záda docela blbě snáší zimu, moje hlava zase tmu, a místo silovýho tréninku chci lézt spáry, chodit do kina, a pít džítýčko s grepem.
Jak to dopadne s mým tréninkem nevím, a že dokážu cokoliv, už si taky nejsem úplně jistá. Už teď jsem ale zvědavá, jaké to bude běžet půlmaraton. A těším se na všechno, včetně těch příšerných výběhů do sněhu, po kterých zakroutím hlavou nad dvěma lety úzkostného psaní a mazání pěti slov, a vytvořím cosi, čemu se dá s trochou představivosti říkat článek.
