one away…

Říkala jsem si, že než pořád čekat, až budu zase schopná napsat něco delšího (a ideálně i smysluplného), tak zkusím v mezičase vyplodit nějaký krátký žblebt. Své dva čtenáře žádám, ať omluví pravopisné chyby i nefunkční větné konstrukce – nakonec, jak říká název mého blogu, (ještě stále) se učím psát.

Pořád si docela živě pamatuju ten pocit, když jsem před půl rokem poprvé uběhla tři kilometry. Čtyřka následovala myslím docela brzo po tom, ale až pětka mě přesvědčila, že „krize na třetím“ (která se dostavuje nehledě na vzdálenost) může někdy skončit. Když jsem pak v květnu běžela na závodě poprvé desítku, byla jsem tak dojatá, že jsem zhruba od osmého kilometru až po závěrečný sprint, plakala dojetím. A přestože si o medailích „za účast“ myslím různé věci, jsem stoprocentně přesvědčená, že tehdy jsem si ji zasloužila.

Od té doby jsem trochu zrychlila, zaběhla si další dva závody, zamilovala se do seběhů v horách (do toho počítám Tatry i Beskydy), a běhání používala jako hlavní copingovou strategii. Běhala jsem trochu náhodně, někdy víc, někdy míň, ale další vzdálenostní metu jsem pokořila až zhruba tři týdny zpátky. Po překročení magické desítkové hranice (o celý jeden kilometr!) jsem nabyla dojmu, že teď už dokážu cokoliv, a dva dny na to jsem se přihlásila na půlmaraton.

A nebyla bych to já, kdybych už neměla sepsaný svůj ambiciózní tréninkový plán, obsahující kromě (VELMI ambiciózní) kilometráže, taky silový trénink, jógu, nebo plavání. Realita je taková, že běhat ve sněhu je náročnější než jsem myslela, moje záda docela blbě snáší zimu, moje hlava zase tmu, a místo silovýho tréninku chci lézt spáry, chodit do kina, a pít džítýčko s grepem.

Jak to dopadne s mým tréninkem nevím, a že dokážu cokoliv, už si taky nejsem úplně jistá. Už teď jsem ale zvědavá, jaké to bude běžet půlmaraton. A těším se na všechno, včetně těch příšerných výběhů do sněhu, po kterých zakroutím hlavou nad dvěma lety úzkostného psaní a mazání pěti slov, a vytvořím cosi, čemu se dá s trochou představivosti říkat článek.

nesnesitelná lehkost psaní

> Dneska jsem do diplomky napsala dvě věty.
> A zítra je smažeš?
> Jo, to je dost možný.

Ačkoliv se to ode mě občas očekává, tak o snech si toho moc nemyslím. Snad jedině to, že kdybych si už žádnej nikdy nepamatovala, tak se moc zlobit nebudu. Většina mých snů jsou noční můry plný fantasmagorických konců světa, hororových bytostí a bolesti, občas s trochou němčiny navrch. Zvláštní kategorií jsou pak sny snů ve snech, ze kterých se za jednu noc probudím tak často, že tenhleten článek jsem dost dobře mohla napsat v jednom z nich.

Občas se mi ale nějakej sen zdá tak často, že mě postupně donutí si o něm něco myslet. V jednom takovým, kterej se mi poslední dobou zase vrací, hrozně spěchám a musím si co nejrychleji zabalit věci do batohu. Nebo se oblíct. Často spěchám do školy, jindy zase musím vypadnout z domu, protože se v něm zrovna odehrává jeden z těch mých konců světa. Kontexty jsou různý a málokdy důležitý. Někdy vlastně ten důvod spěchu ani netuším. Tragický na těch snech je, že mi to nikdy nejde. Oblíkání jednoho kusu oblečení mi trvá hodiny, přičemž nakonec většinou zjistím, že jsem si ho dala naruby nebo mi třeba nesedí a stejně ho budu muset vyměnit za něco jinýho. Když si mám zabalit do batohu, nemůžu se zase většinou rozhodnout, co bych si tak měla vzít. A když už se rozhodnu – ale jo, dyť už víte, jak to dopadne.

A zatímco v noci se probírám skříní, ve dne se brodím textem. Šedesátkrát přepisuju jednu větu, jenom abych se nakonec rozhodla, že tam tahle informace vůbec nebude. Místo abych po dvou měsících konečně dopsala aspoň úvod, promazávám pořád dokola to, co už jsem napsala před týdnem. To, že tady v té větě přebývá nepodstatné adjektivum, se zdá jako mnohem větší problém než to, že mi po půl roce psaní chybí půlka diplomky.

Občas se směju, občas brečím. Většinou něco mezi.

> Doporučoval bych napsat celý text co nejdřív a finálními úpravami se zabývat potom.
> Jojo, díky za radu, to mám v plánu.

V plánu, nojo, v plánu to je. Ale jak se to dělá prosím vás?
Když se mnou nehne ani konec světa, může to snad někdo čekat od deadlinu?

back to the future

Neexistuje moc věcí, které bych záviděla svému šestnáctiletému já.
Přesně to mě napadlo, když jsme si nedávno pročítala texty, které jsem psala před více než sedmi lety. A hned vzápětí mi došlo, že to není tak úplně pravda. Moje tehdejší psaní se vyznačovalo velkou spoustou cizích slov, citátů, klišé obraty naskládanými jeden za druhým a všeobecným zmatkem. Byla z něho ale cítit obrovská spisovatelská svoboda. Drzost mrsknout něco na papír tak, jak to zrovna cítím.
Absence pocitu svobody je možná vůbec největší důvod k tomu, proč se v posledních pár letech vracím k psaním stále méně a méně. Úzkostlivě zvažuji každé slovo, jenom proto, abych nakonec v záchvatu nespokojenosti vymazala celý vznikající text. Perfekcionismus zabíjí, napsala jsem si nikoliv náhodou na začátek jednoho deníku, který jsem pak ve vzteku celý vytrhala kvůli špatně zvolenému sklonu písma (nebo jiné podobné hovadině).

Nejde ale jen o svobodu v psaní, ale i určitou lehkost, možná až lehkomyslnost se kterou jsem byla schopná žít. Když dneska přemýšlím o tom, co chci, jsou to samé ambiciózní věci. Dodělat školu – získat smysluplnou práci – správně se rozhodovat u voleb – starat se o rodinu – nezatěžovat zbytečně planetu. Svoje dny hodnotím podle toho, kolik jsem odvedla práce, v kalendáři odškrtávám další a další úkoly a někde mezi tím se snažím aspoň párkrát do roka zachraňovat svět. Nerada bych ale zlehčovala význam čehokoliv, o co se momentálně v životě snažím. A tak je asi dobře, že moje šestnáctileté já tuhle drzost má. Ptám se sama sebe, jestli ten život neberu nakonec nějak moc vážně a jestli fakt tu moji záchranu tolik potřebuje.

Možná je čas udělat pár kroků zpátky.

Sbohem a šáteček aneb co se potkat na Čáře?

Zatímco přemýšlím, jak říct stylově sbohem, aktuálnost tohoto (už měsíc rozepsaného) článku tragicky klesá k bodu nula. Za účelem utéct od diagnostiky a validačních škál, kterým vůbec nerozumím, ho snad už konečně dopíšu.

Nebudu předstírat, že stěhování na Bit byl nějak extra promyšlený plán. Byl to skok do prázdna, ale šťastnému dopadu jsem věřila pevně. Zamilovala jsem si to místo díky vysokým stropům, výhledu na Špilberk a křišťálovému lustru. Nastěhovala jsem se v dubnu, spolu s nejlevnější matrací ze švédského obchodního domu (zvládla jsem si na ní ničit záda rekordně dlouho), dekou místo peřiny (ačkoliv vy si možná už nevzpomínáte, jaro 2017 bylo sakra studený) a spoustou výtvarných potřeb. Neměla jsem pořádnou práci a nejmenší potuchu kolik stojí jídlo pro jednoho člověka na měsíc. Připravena v brzké době se odstěhovat, ušetřila jsem za posledního tři čtvrtě roku asi deset tisíc korun, jeden balíček špaget a sáček skořice.

Bit pro mě znamenal především domov se vším všudy. kuřecí vývar vonící až na chodbu. debaty nad psychometrikou po půlnoci. večery s kytarou. čaj do postele. opalování na okně během zkouškového. házení sněhových koulí z okna na lidi dole na zastávce. lásku. koncerty pod oknem (ty dobré, i ty nesnesitelné). domácí těstoviny. vybíhání ze dveří minutu před odjezdem šaliny. spontánní výlety do kina. vůni kávy a líná rána. barvy. sobotní večery pod peřinou s pocitem, že další víkendovou směnu už nedám. stres z bakalářky. úzkosti ze státnic. samostatnost. Samostatnost.

Můj překotný běh za samostatností mě nezavedl vždycky na příjemná místa. Zažila jsem si za ten rok a půl dost kotrmelců, bolestivých dopadů a slepých uliček na konci nichž zbyla většinou otázka: Má tohle vůbec smysl? Ne vždycky jsem byla schopná ho vidět, ale dneska odpovídám s jistotou, že mělo a má.
Naučila jsem se trochu vařit – ačkoliv rýži jsem schopná zkazit pořád. Naučila jsem se přemýšlet o tom, co musím dělat, abych byla zdravá a taky co všechno nedělat, když už jsem nemocná. Naučila jsem se odpočívat. Nevzdávat nějakou činnost jenom proto, že aktuálně nevidím její výsledky a soustředit se spíš na to, jestli má dlouhodobě smysl. Naučila jsem se občas si vysát (tak jednou za uherskej rok, ale i to se počítá!). Naučila jsem se rozdíl mezi aviváží a gelem na praní a taky proč není moc chytrý prát na devadesát stupňů. Naučila jsem se automaticky nenegovat všechno, co mi poradí rodiče, ale víc se je snažím poslouchat. Ale hlavně jsem přehodnotila chápání samostatnosti jako takové. Kdysi jsem měla za pomyslným rovnítkem frázi „zvládnou všechno sama“. Dneska je pro mě samostatnost umění dobře zvážit na co mám a k čemu potřebuji něčí pomoct. Ne, to není lehký. Není pro mě lehký říkat si o pomoc a vyrovnat se přitom s možným odmítnutím. A nefňukat, když všechno nejde tak hladce, jak jsem myslela. Long way to go, ale upřímně – ten balíček špaget a čaj do postele mi na začátku cesty hodně pomohl.

Zdar a díky!
Loučím se literárním útvarem na bázi básně, napsaným v dubnu 2017 tady na tom parapetu ↓

běžet na šalinu
objetí víkendových známých
Štěpánku!
tak jsme to nestihli
je neděle
přece

a dvacet metrů nad náma
opaluje se
v dubnovém slunci
bláznivá holka

time management na hovno
půl hodiny
koukat z okna
a nebo vařit špagety
s čokoládou

kategoricky odmítá
koláčové grafy
a vaše chytré kecy

radši boxplot z principu
z hrdosti
a na truc
nebo z lásky

ahoj Petře
skáču tady z okna
je neděle
přece

a slunce nad Špilberkem
modrozlatozelené


Článek je věnován mým rodičům a květině z fotografie, která zemřela ještě než jsem ji stačila pojmenovat.

Cordialement.

Preclík nebo bagetu?
Jedinou odpovědí na toto dilema, složitější než přesun brněnského nádraží, je město Štrasburk. Dlouhé pěší zóny, hrazděné fasády, přístupná cesta kolem řeky, obchůdky, pekárny, kávarničky a trhy s knížkama. Nebe. Mamka to prohlásila za francouzský Brno – důležitostí asi těžko, ale pocitově každopádně. Jelikož to bylo moje první setkání s Francií, koupila jsem nakonec přece jenom preclík a poměrně dlouhou konverzaci v ochodě začala zbaběle slovy „Parlez-vous allemand?“

A pak Paříž. Navzdory nulovým očekáváním z mé strany, nebo snad právě díky nim, byla krásná. Svou zásluhu na tom měl mimo jiné déšť, který nebyl moc dlouhý, ale přesto se mu podařilo vyhnal z ulic aspoň část turistů. Když se to tak vezme turisti byli u Eiffelovky, u Notre Damu, u Louvru, pak u Vítězného oblouku, ale nikde jinde. Za mého hlasitého (pravděpodobně ne však dostatečně hlasitého) skřípění zubů si vyfotili dvě stě selfíček a přesunuli se nepozorovaně k další věci, která vypadala natolik důležitě, aby stála za hashtag.

Líbilo se mi metro – obzvlášť fakt, že kdykoliv se člověk cítil jen trochu unaveně, nebylo to k nejbližší stanici dál než pár metrů. Líbily se mi podzemní hráči na nástroje, které ani neumím pojmenovat (no jistě, to není úplně argument, od člověka, který občas zapomene rozdíl mezi tubou a tympánem) a člověk s kytarou, co hrál a zpíval francouzsky přímo za jízdy ve voze. Méně se mi líbili ti, co lezli do vlaku na poslední chvíli a nechali se skřípnout mezi dveře. Ale ačkoliv obklopena jedním z nejhezčích jazyků světa, stejně jsem si nejvíc vychutnávala zvuk výstražného hlášení o kapsářích v japonštině.

Po návštěvě d’Orsey jsem se rozhodla, že je konečně čas naučit se malovat olejem (aby to nebylo tak dramatické, toto rozhodnutí dělám skoro po každé návštěvě galerie). A kvůli géniům jménem Vincent van Gogh, Paul Cézanne a Alfred Sisley, jsem byla schopná vydržet i takové věci jako dvě Korejky cítící potřebu vyfotit se před každým Goghovým obrazem (vyfotit se DVACETKRÁT před každým jeho obrazem).

Naopak La Défense mě zklamalo, možná až znechutilo, stejně jako nefunkční obrovská náměstí nebo noční lacině blikající Eiffelovka – kolébko evropské kultury, tohle děláš proč?! Nutno doufat, že i čínské turisty jednou přestane fascinovat všechno, co svítí více než dvěma barvami a společně začneme hledat zbytky ztracené úcty.

À bientôt! Bylo to pěkné a snad ne naposledy.

Mama hat gekocht – es gibt ein Bier!

Berlín se už několik dní zdařile vyhýbá všem popisům, které se na něj snažím napasovat. Berlín je městem aut a cyklistů, s bizardnostmi jako cyklistický pruh vedoucí skrz autobusovou zastávku. Je městem ohromujícíc chrámů moderní architektury, ve kterých je ale velmi těžké představit si život člověka, jehož velikost se – na rozdíl od velikosti staveb – za ta století tolik nezměnila. Jestli se ptáte na pocit, byla jsem z toho všeho trochu unavená, snad ve všech smyslech toho slova. Berlín má taky spoustu chytré architektury, krásnou státní knihovnu a kilometry cest kolem řeky. Berlín má Židovské muzeum, jehož návštěva byl nepochybně nejsilnější zážitek, co jsem kdy z návštěvy jakéhokoliv muzea či galerie měla. A Berlín má taky ten park, kde jsem chodila bosá v kašně, zatímco ten kluk, co ho najdete na fotce dole, zpíval poezii Boba Dylana a další skvělou hudbu.

A jelikož vzpomínkový optimismus nakonec stejně vždycky zvítězí, tak radím abyste jeli. Půjčte si kolo a nechte se ohromit minimálně historií místa, zvukem braniborské němčiny a (pro ty méně náročné) preclíkem za šedesát centů.

Previously in my life: Když píšu bakalářku, cítím se sama a smutná.

Tento článek je věnován všem, kdo mě psychicky i materiálně podporovali během posledního půl roku a především vedoucí katedry psychologie, která si tyto řádky naštěstí nikdy nepřečte. Věřím, že trpěla dost, když se neprozíravě stala tříměsíční čtenářkou mých pravidelných výplodů zvaných bakalářská práce. Díky. Díky za všechny konzultace, na kterých se nic nekonzultovalo, ale na kterých jsem velmi depresivním tónem vyprávěla o tom, jak nic nefunguje, nic nestíhám, nic nevychází a –
„Já se pořád bojím, že udělám nějakou chybu!“
udiveně: „Ale to se přece očekává.“
Později taky:
„Zajděte si na výlet. Má být pěkně.“
A bylo.

Jedna z nejhorších věcí na sběru dat ve školce je vstávání za tmy. Jedna z nejlepších věcí je – jo, vstávání za tmy. Znovu a znovu jsem překvapeně zjišťovala, že svět existuje i před pátou ráno a že mu to docela sluší. Obzvlášť ráda vzpomínám na to ráno z fotky. Na lokálku vynořující se ze tmy a mlhu na vinici. Na poloprázdný ulice a vůni z pekárny. Na lidi, pro který byl tenhle jinej svět součástí jejich každodenní reality.
Jindy jsem to nesnášela. Třeba když jsem se nestihla nasnídat. Když mi ujel autobus z konce světa a další jel za půl hodiny (no dobře, z konce světa asi takhle často autobusy nejezdí). Když jsem usínajíc po dopoledni stráveném ve školce poslouchala teoretický výklad o předškolních dětech. Když jsem musela dělat rozhovor s holčičkou s těžkou řečovou vadou, protože „její rodiče se TAK snaží“. Přikyvuju a snažím se vymyslet něco povzbuzujícího, zatímco se mi chce zvracet, protože – uhodli jste – jsem nesnídala.

Pak tu byly děti.
2 – 2 – 3 – 2 – 6 – 2 – 7 – 2 – 2 – 6 – 6 – 4 – 2 – 2
Takhle nějak vypadalo každé ze 48 dětí, se kterými jsem mluvila.
99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99
A takhle nějak ty všechny ostatní, co se mnou mluvit nechtěly.

Už desáté pozorovací schéma jsem kódovala skoro po slepu a přemýšlela, kam zmizely všechny ty příběhy. Kde jsou všechny ty nové seriály, kterými žije Petr, Tobiáš a Anička. A co pohádky o Krtečkovi, které jsem četla uprostřed jedné administrace, protože poslední co tříleté dítě zajímá je fakt, že rozhovor je strukturovaný. Kde jsou všechny ty informace o dinosaurech a geologických obdobích, o kterých jsem se z hodin zeměpisu nikdy tolik nedozvěděla? Kde jsou příběhy o vaření a dětských hrách? Kolik nejlepších přátel je pod číslem 1 a dá se vůbec nějak vyjádřit, jak je mi líto všech rodičů, co „musí pořád hrozně moc pracovat“? Kóduju 6 a vzpomínám zase radši na ty dinosaury.

Středeční nákup v Bille, čtyřhodinový spánek kdysi v březnu, státní zkouška z psychologie a jiné nezajímavosti jsou záměrně vynechány. (Chráním tak nejen čtenáře, ale především své vlastní ego.)

Nakonec ještě jednou díky naší milované vedoucí katedry:
„Ty státnice jsou stejně hrozná blbost. To jsme teď najednou jako psychologové?“
„Ale vy přece nejste psychologové.“

Uf.