jarní semestr dvacetdevatenáct

thalamus má velikost holubího vejce
zadejte do EBSCA inteligentní heslo
dělí se to na dvě arms
nejsoučasnější současnost
transverzální
petrifikované
profilovač vrahů
všechny seminární úkoly jsou duolitní
terminologickovědomostní výbava
repetitorium
kvantitativní instrumentálium
transverzální podruhé
postup leg artis
sexuální kultůra adolescentů
paleta úvah
žitá zkušenost
když vám mysl nabídne tradiční přístup, tak to nevadí
amplifikující

Celý článek

Sbohem a šáteček aneb co se potkat na Čáře?

Zatímco přemýšlím, jak říct stylově sbohem, aktuálnost tohoto (už měsíc rozepsaného) článku tragicky klesá k bodu nula. Za účelem utéct od diagnostiky a validačních škál, kterým vůbec nerozumím, ho snad už konečně dopíšu.

Nebudu předstírat, že stěhování na Bit byl nějak extra promyšlený plán. Byl to skok do prázdna, ale šťastnému dopadu jsem věřila pevně. Zamilovala jsem si to místo díky vysokým stropům, výhledu na Špilberk a křišťálovému lustru. Nastěhovala jsem se v dubnu, spolu s nejlevnější matrací ze švédského obchodního domu (zvládla jsem si na ní ničit záda rekordně dlouho), dekou místo peřiny (ačkoliv vy si možná už nevzpomínáte, jaro 2017 bylo sakra studený) a spoustou výtvarných potřeb. Neměla jsem pořádnou práci a nejmenší potuchu kolik stojí jídlo pro jednoho člověka na měsíc. Připravena v brzké době se odstěhovat, ušetřila jsem za posledního tři čtvrtě roku asi deset tisíc korun, jeden balíček špaget a sáček skořice.

Bit pro mě znamenal především domov se vším všudy. kuřecí vývar vonící až na chodbu. debaty nad psychometrikou po půlnoci. večery s kytarou. čaj do postele. opalování na okně během zkouškového. házení sněhových koulí z okna na lidi dole na zastávce. lásku. koncerty pod oknem (ty dobré, i ty nesnesitelné). domácí těstoviny. vybíhání ze dveří minutu před odjezdem šaliny. spontánní výlety do kina. vůni kávy a líná rána. barvy. sobotní večery pod peřinou s pocitem, že další víkendovou směnu už nedám. stres z bakalářky. úzkosti ze státnic. samostatnost. Samostatnost.

Můj překotný běh za samostatností mě nezavedl vždycky na příjemná místa. Zažila jsem si za ten rok a půl dost kotrmelců, bolestivých dopadů a slepých uliček na konci nichž zbyla většinou otázka: Má tohle vůbec smysl? Ne vždycky jsem byla schopná ho vidět, ale dneska odpovídám s jistotou, že mělo a má.
Naučila jsem se trochu vařit – ačkoliv rýži jsem schopná zkazit pořád. Naučila jsem se přemýšlet o tom, co musím dělat, abych byla zdravá a taky co všechno nedělat, když už jsem nemocná. Naučila jsem se odpočívat. Nevzdávat nějakou činnost jenom proto, že aktuálně nevidím její výsledky a soustředit se spíš na to, jestli má dlouhodobě smysl. Naučila jsem se občas si vysát (tak jednou za uherskej rok, ale i to se počítá!). Naučila jsem se rozdíl mezi aviváží a gelem na praní a taky proč není moc chytrý prát na devadesát stupňů. Naučila jsem se automaticky nenegovat všechno, co mi poradí rodiče, ale víc se je snažím poslouchat. Ale hlavně jsem přehodnotila chápání samostatnosti jako takové. Kdysi jsem měla za pomyslným rovnítkem frázi „zvládnou všechno sama“. Dneska je pro mě samostatnost umění dobře zvážit na co mám a k čemu potřebuji něčí pomoct. Ne, to není lehký. Není pro mě lehký říkat si o pomoc a vyrovnat se přitom s možným odmítnutím. A nefňukat, když všechno nejde tak hladce, jak jsem myslela. Long way to go, ale upřímně – ten balíček špaget a čaj do postele mi na začátku cesty hodně pomohl.

Zdar a díky!
Loučím se literárním útvarem na bázi básně, napsaným v dubnu 2017 tady na tom parapetu ↓

běžet na šalinu
objetí víkendových známých
Štěpánku!
tak jsme to nestihli
je neděle
přece

a dvacet metrů nad náma
opaluje se
v dubnovém slunci
bláznivá holka

time management na hovno
půl hodiny
koukat z okna
a nebo vařit špagety
s čokoládou

kategoricky odmítá
koláčové grafy
a vaše chytré kecy

radši boxplot z principu
z hrdosti
a na truc
nebo z lásky

ahoj Petře
skáču tady z okna
je neděle
přece

a slunce nad Špilberkem
modrozlatozelené


Článek je věnován mým rodičům a květině z fotografie, která zemřela ještě než jsem ji stačila pojmenovat.

Celý článek

Cordialement.

Preclík nebo bagetu?
Jedinou odpovědí na toto dilema, složitější než přesun brněnského nádraží, je město Štrasburk. Dlouhé pěší zóny, hrazděné fasády, přístupná cesta kolem řeky, obchůdky, pekárny, kávarničky a trhy s knížkama. Nebe. Mamka to prohlásila za francouzský Brno – důležitostí asi těžko, ale pocitově každopádně. Jelikož to bylo moje první setkání s Francií, koupila jsem nakonec přece jenom preclík a poměrně dlouhou konverzaci v ochodě začala zbaběle slovy „Parlez-vous allemand?“

A pak Paříž. Navzdory nulovým očekáváním z mé strany, nebo snad právě díky nim, byla krásná. Svou zásluhu na tom měl mimo jiné déšť, který nebyl moc dlouhý, ale přesto se mu podařilo vyhnal z ulic aspoň část turistů. Když se to tak vezme turisti byli u Eiffelovky, u Notre Damu, u Louvru, pak u Vítězného oblouku, ale nikde jinde. Za mého hlasitého (pravděpodobně ne však dostatečně hlasitého) skřípění zubů si vyfotili dvě stě selfíček a přesunuli se nepozorovaně k další věci, která vypadala natolik důležitě, aby stála za hashtag.

Líbilo se mi metro – obzvlášť fakt, že kdykoliv se člověk cítil jen trochu unaveně, nebylo to k nejbližší stanici dál než pár metrů. Líbily se mi podzemní hráči na nástroje, které ani neumím pojmenovat (no jistě, to není úplně argument, od člověka, který občas zapomene rozdíl mezi tubou a tympánem) a člověk s kytarou, co hrál a zpíval francouzsky přímo za jízdy ve voze. Méně se mi líbili ti, co lezli do vlaku na poslední chvíli a nechali se skřípnout mezi dveře. Ale ačkoliv obklopena jedním z nejhezčích jazyků světa, stejně jsem si nejvíc vychutnávala zvuk výstražného hlášení o kapsářích v japonštině.

Po návštěvě d’Orsey jsem se rozhodla, že je konečně čas naučit se malovat olejem (aby to nebylo tak dramatické, toto rozhodnutí dělám skoro po každé návštěvě galerie). A kvůli géniům jménem Vincent van Gogh, Paul Cézanne a Alfred Sisley, jsem byla schopná vydržet i takové věci jako dvě Korejky cítící potřebu vyfotit se před každým Goghovým obrazem (vyfotit se DVACETKRÁT před každým jeho obrazem).

Naopak La Défense mě zklamalo, možná až znechutilo, stejně jako nefunkční obrovská náměstí nebo noční lacině blikající Eiffelovka – kolébko evropské kultury, tohle děláš proč?! Nutno doufat, že i čínské turisty jednou přestane fascinovat všechno, co svítí více než dvěma barvami a společně začneme hledat zbytky ztracené úcty.

À bientôt! Bylo to pěkné a snad ne naposledy.

Celý článek

Mama hat gekocht – es gibt ein Bier!

Berlín se už několik dní zdařile vyhýbá všem popisům, které se na něj snažím napasovat. Berlín je městem aut a cyklistů, s bizardnostmi jako cyklistický pruh vedoucí skrz autobusovou zastávku. Je městem ohromujícíc chrámů moderní architektury, ve kterých je ale velmi těžké představit si život člověka, jehož velikost se – na rozdíl od velikosti staveb – za ta století tolik nezměnila. Jestli se ptáte na pocit, byla jsem z toho všeho trochu unavená, snad ve všech smyslech toho slova. Berlín má taky spoustu chytré architektury, krásnou státní knihovnu a kilometry cest kolem řeky. Berlín má Židovské muzeum, jehož návštěva byl nepochybně nejsilnější zážitek, co jsem kdy z návštěvy jakéhokoliv muzea či galerie měla. A Berlín má taky ten park, kde jsem chodila bosá v kašně, zatímco ten kluk, co ho najdete na fotce dole, zpíval poezii Boba Dylana a další skvělou hudbu.

A jelikož vzpomínkový optimismus nakonec stejně vždycky zvítězí, tak radím abyste jeli. Půjčte si kolo a nechte se ohromit minimálně historií místa, zvukem braniborské němčiny a (pro ty méně náročné) preclíkem za šedesát centů.

Celý článek

Previously in my life: Když píšu bakalářku, cítím se sama a smutná.

Tento článek je věnován všem, kdo mě psychicky i materiálně podporovali během posledního půl roku a především vedoucí katedry psychologie, která si tyto řádky naštěstí nikdy nepřečte. Věřím, že trpěla dost, když se neprozíravě stala tříměsíční čtenářkou mých pravidelných výplodů zvaných bakalářská práce. Díky. Díky za všechny konzultace, na kterých se nic nekonzultovalo, ale na kterých jsem velmi depresivním tónem vyprávěla o tom, jak nic nefunguje, nic nestíhám, nic nevychází a –
„Já se pořád bojím, že udělám nějakou chybu!“
udiveně: „Ale to se přece očekává.“
Později taky:
„Zajděte si na výlet. Má být pěkně.“
A bylo.

Jedna z nejhorších věcí na sběru dat ve školce je vstávání za tmy. Jedna z nejlepších věcí je – jo, vstávání za tmy. Znovu a znovu jsem překvapeně zjišťovala, že svět existuje i před pátou ráno a že mu to docela sluší. Obzvlášť ráda vzpomínám na to ráno z fotky. Na lokálku vynořující se ze tmy a mlhu na vinici. Na poloprázdný ulice a vůni z pekárny. Na lidi, pro který byl tenhle jinej svět součástí jejich každodenní reality.
Jindy jsem to nesnášela. Třeba když jsem se nestihla nasnídat. Když mi ujel autobus z konce světa a další jel za půl hodiny (no dobře, z konce světa asi takhle často autobusy nejezdí). Když jsem usínajíc po dopoledni stráveném ve školce poslouchala teoretický výklad o předškolních dětech. Když jsem musela dělat rozhovor s holčičkou s těžkou řečovou vadou, protože „její rodiče se TAK snaží“. Přikyvuju a snažím se vymyslet něco povzbuzujícího, zatímco se mi chce zvracet, protože – uhodli jste – jsem nesnídala.

Pak tu byly děti.
2 – 2 – 3 – 2 – 6 – 2 – 7 – 2 – 2 – 6 – 6 – 4 – 2 – 2
Takhle nějak vypadalo každé ze 48 dětí, se kterými jsem mluvila.
99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99
A takhle nějak ty všechny ostatní, co se mnou mluvit nechtěly.

Už desáté pozorovací schéma jsem kódovala skoro po slepu a přemýšlela, kam zmizely všechny ty příběhy. Kde jsou všechny ty nové seriály, kterými žije Petr, Tobiáš a Anička. A co pohádky o Krtečkovi, které jsem četla uprostřed jedné administrace, protože poslední co tříleté dítě zajímá je fakt, že rozhovor je strukturovaný. Kde jsou všechny ty informace o dinosaurech a geologických obdobích, o kterých jsem se z hodin zeměpisu nikdy tolik nedozvěděla? Kde jsou příběhy o vaření a dětských hrách? Kolik nejlepších přátel je pod číslem 1 a dá se vůbec nějak vyjádřit, jak je mi líto všech rodičů, co „musí pořád hrozně moc pracovat“? Kóduju 6 a vzpomínám zase radši na ty dinosaury.

Středeční nákup v Bille, čtyřhodinový spánek kdysi v březnu, státní zkouška z psychologie a jiné nezajímavosti jsou záměrně vynechány. (Chráním tak nejen čtenáře, ale především své vlastní ego.)

Nakonec ještě jednou díky naší milované vedoucí katedry:
„Ty státnice jsou stejně hrozná blbost. To jsme teď najednou jako psychologové?“
„Ale vy přece nejste psychologové.“

Uf.

Celý článek