Cordialement.

Preclík nebo bagetu?
Jedinou odpovědí na toto dilema, složitější než přesun brněnského nádraží, je město Štrasburk. Dlouhé pěší zóny, hrazděné fasády, přístupná cesta kolem řeky, obchůdky, pekárny, kávarničky a trhy s knížkama. Nebe. Mamka to prohlásila za francouzský Brno – důležitostí asi těžko, ale pocitově každopádně. Jelikož to bylo moje první setkání s Francií, koupila jsem nakonec přece jenom preclík a poměrně dlouhou konverzaci v ochodě začala zbaběle slovy „Parlez-vous allemand?“

A pak Paříž. Navzdory nulovým očekáváním z mé strany, nebo snad právě díky nim, byla krásná. Svou zásluhu na tom měl mimo jiné déšť, který nebyl moc dlouhý, ale přesto se mu podařilo vyhnal z ulic aspoň část turistů. Když se to tak vezme turisti byli u Eiffelovky, u Notre Damu, u Louvru, pak u Vítězného oblouku, ale nikde jinde. Za mého hlasitého (pravděpodobně ne však dostatečně hlasitého) skřípění zubů si vyfotili dvě stě selfíček a přesunuli se nepozorovaně k další věci, která vypadala natolik důležitě, aby stála za hashtag.

Líbilo se mi metro – obzvlášť fakt, že kdykoliv se člověk cítil jen trochu unaveně, nebylo to k nejbližší stanici dál než pár metrů. Líbily se mi podzemní hráči na nástroje, které ani neumím pojmenovat (no jistě, to není úplně argument, od člověka, který občas zapomene rozdíl mezi tubou a tympánem) a člověk s kytarou, co hrál a zpíval francouzsky přímo za jízdy ve voze. Méně se mi líbili ti, co lezli do vlaku na poslední chvíli a nechali se skřípnout mezi dveře. Ale ačkoliv obklopena jedním z nejhezčích jazyků světa, stejně jsem si nejvíc vychutnávala zvuk výstražného hlášení o kapsářích v japonštině.

Po návštěvě d’Orsey jsem se rozhodla, že je konečně čas naučit se malovat olejem (aby to nebylo tak dramatické, toto rozhodnutí dělám skoro po každé návštěvě galerie). A kvůli géniům jménem Vincent van Gogh, Paul Cézanne a Alfred Sisley, jsem byla schopná vydržet i takové věci jako dvě Korejky cítící potřebu vyfotit se před každým Goghovým obrazem (vyfotit se DVACETKRÁT před každým jeho obrazem).

Naopak La Défense mě zklamalo, možná až znechutilo, stejně jako nefunkční obrovská náměstí nebo noční lacině blikající Eiffelovka – kolébko evropské kultury, tohle děláš proč?! Nutno doufat, že i čínské turisty jednou přestane fascinovat všechno, co svítí více než dvěma barvami a společně začneme hledat zbytky ztracené úcty.

À bientôt! Bylo to pěkné a snad ne naposledy.

Celý článek