Berlín se už několik dní zdařile vyhýbá všem popisům, které se na něj snažím napasovat. Berlín je městem aut a cyklistů, s bizardnostmi jako cyklistický pruh vedoucí skrz autobusovou zastávku. Je městem ohromujícíc chrámů moderní architektury, ve kterých je ale velmi těžké představit si život člověka, jehož velikost se – na rozdíl od velikosti staveb – za ta století tolik nezměnila. Jestli se ptáte na pocit, byla jsem z toho všeho trochu unavená, snad ve všech smyslech toho slova. Berlín má taky spoustu chytré architektury, krásnou státní knihovnu a kilometry cest kolem řeky. Berlín má Židovské muzeum, jehož návštěva byl nepochybně nejsilnější zážitek, co jsem kdy z návštěvy jakéhokoliv muzea či galerie měla. A Berlín má taky ten park, kde jsem chodila bosá v kašně, zatímco ten kluk, co ho najdete na fotce dole, zpíval poezii Boba Dylana a další skvělou hudbu.
A jelikož vzpomínkový optimismus nakonec stejně vždycky zvítězí, tak radím abyste jeli. Půjčte si kolo a nechte se ohromit minimálně historií místa, zvukem braniborské němčiny a (pro ty méně náročné) preclíkem za šedesát centů.
