fem

Pět týdnů. Třicet šest dní.
Když jsem se poprvé dívala náš úklidový rozvrh, v duchu jsem se tak trochu smála, že doma musím uklízet každý týden, zatímco tady je můj städvecka až za sto miliard let. Později se ukázalo, že v mém podivném vnímání času odpovídá sto miliard let právě třiceti šesti dnům.

Před Erasmem jsem několikrát opakovala, že poslední co mě zajímá je erasmácká komunita. Měla jsem v plánu naprosto ignorovat Španěle, Němce i Francouze. Pomalu ale zjišťuju, že mezinárodní komunita je věc, kterou si tady užívám zatím nejvíc ze všeho. Poslouchat u večeře, jak se žije v Barceloně. Nechat se lákat do Lyonu během procházky v lese. Znovu se zamilovávat do němčiny. Nadávat na kapitalismus.
Speciální na tom ale není jenom mezinárodní kontext, ale taky skoro neomezené množstvím času a možností. Nikdo z nás nemá naplánovaný víkend u babičky a nikdo nemusí dokončovat dvě stě projektů, které má zrovna rozjeté. Ve spojení s životem v kampusu, kde všichni vaši kamarádi bydlí maximálně sto metrů od vás, si tady často připadám zase jako dítě. V pátek večer sednu na kolo, zazvoním u sousedů a ptám se: Jde Anička ven?

Nezajímá mě přitom ani tak, jestli je Anička z Rakouska nebo jižní Koreje, jako spíš jestli má taky kolo, na kterým může jet. Naučila jsem se tady víc než kdekoliv jinde, že většina důležitých příběhů je univerzálních a lidi si můžou porozumět, i když spolu mluví lámanou angličtinou. Většinou stačí jenom trochu chtít.

(Zdá se, že vždycky když je dobrý světlo na focení, nemám s sebou foťák a tak si můžete v tomto článku dosyta užít všechny filtry, který můj mobil umí.)

Celý článek

tre

Myslím, že jsem nejsem sama, kdo měl kdysi představu, že socializace je proces, který se končí spolu s adolescencí a začátkem dospělosti (ať už ty pojmy pro vás znamenají cokoliv). A snad ani nejsem sama, komu se ta představa tak trochu líbí. Představa, že už jsme si to všechno odedřeli, že už není potřeba se ničemu a nikomu přizpůsobovat. Socializace je totiž dřina – aspoň pro mě vždycky byla. A je jedno, jestli to bylo ve školce, kde jsem se musela smířit s tím, že na světě jsou pravděpodobně holčičky, které malují líp než já nebo na výšce, když jsem musela potlačit svou touhu udělat si všechno po svým a pracovat ve skupině s lidma, co měli na věc úplně jinej pohled. Dneska jsem si ale poprvé říkala, že nejděsivější je na tom všem fakt, že socializace některých lidí možná opravdu končí dospělostí. Občas mám pocit, že je potkávám. Lidi, kterým v určitém životním období ta dřina přestala dávat smysl a rozhodli se žít na svém bezpečném ostrůvku do kterého už jsou socializovaní – a to i v případě, že na něm časem zbyli úplně sami. Všechnu energii, kterou ušetří na náročném procesu socializace, vynakládají na neustálou ignoraci náznaků, že svět jako takový se jim neustále vzdaluje z dohledu.

Během svého prvního týdne ve Švédsku jsem se často ptala sama sebe, proč tohle vlastně dělám. Proč jsem opustila ten svůj bezpečný ostrůvek plný klidu, kde mě touha po sociální interakci nestojí většinou víc než dvě deci vína. A i po třech týdnech mě občas napadá, jestli mám tohle ve svém věku zapotřebí. Hloupá otázka, vím. Přijdu si jako spisovatel, který sedí nad prázdnou stránkou, poté co už úspěšně dokončil několik románů. Mám tohle zapotřebí, začínat zase znovu? Jistěže jo. Ja! To teda sakra máš.

Čím déle tady jsem, tím větší smysl mi dává poznávat nové lidi a světy, o jejichž existenci jsem neměla ponětí. Není to lehký. Není to jenom další akce, kde je potřeba se seznámit s partou cizích lidí. Všechno je jiný. Chleba je sladkej, jogurt se pije z tetra packu a lidi chodí na čas. Ok, dělám si srandu. Ale jenom tak napůl. Člověk se musí zbavit všech předsudků a to včetně těch, který má sám o sobě. Pro mě osobně je to třeba pocit, že se nemůžu s nikým seznámit dokud nemluvíme mým mateřským jazykem. Pocit, že angličtinu neovládám tak dobře, abych v ní mohla vyjádřit, kdo doopravdy jsem. Nebo možná jenom nepříjemná představa, že když mluvím anglicky jsem vlastně někdo trochu jiný, trochu cizí.

Každej máme svoje předsudky. Svoje dobré důvody pro nekonečné setrvávání na bezpečných ostrůvcích. Já jich mám víc než dost. Ale snažím se. Snažím se stavět mosty, snažím se plavat na druhý břeh – i přesto, že se zatím spíš topím.

Celý článek

två

V jednu odpoledne se konečně odtrhnu od nekonečného poslouchání Zaklínače a odhodlávám se něco dělat. Musím se rozhodnout rychle, protože za tři hodiny už bude zase tma – teda, bude každopádně o něco větší tma než teď.

V posledních dnech totiž jakoby úplně přestalo existovat cokoliv, co rozlišuje ráno od odpoledne a odpoledne od večera. Ať už se probudíte v osm nebo jedenáct, můžete počítat s tím, že obloha bude mít velmi podobný odstín šedé. Pomalu tak začnete chápat, proč Švédi tolik naříkají nad nedostatkem sněhu, který by aspoň trochu prozářil místní zimu. Začnete chápat ty tuny světýlek na balkónech a proč nezmizely hned po Vánocích, jak se to děje většinou u nás. A nakonec pochopíte tak trochu i to, proč se ze severské krimi stal samostatný žánr.

Bažinám smutku se ale člověk nesmí oddat. To už mě koneckonců naučil Nekonečný příběh, když mi bylo teprve šest. A tak se nakonec přece jenom na chvíli loučím s Geraltem, ignoruji fakt, že celý den vytrvale mrholí a vyrážím aspoň do obchodu.

Venku zjišťuju, že prší mnohem víc, než jak se to zdálo z pohledu skrze okno a na chvíli se proto zarazím. Je to normální, jet v tomhle počasí nakupovat? napadne mě obligátní otázka. Cyklistika ve Švédsku ale nezná špatné počasí a tak ho kategoricky odmítám znát i já. Osvobozuji ze stojanu svoje milované kolo (o kterém jsem tři dny zpátky prohlásila, že je to shit) a jedu. Nepotkávám se s udivenými pohledy, ale jenom s dalšími cyklisty. Děti, senioři, čtyřicátníci, studenti, holky s podpatkama a babičky pod pláštěnkama. Těžko říct, jestli tu všichni tak milují cyklistiku nebo se jim prostě nechcou platit daně za vlastnění auta (které jsou zatím – hned za fikou – mojí neoblíbenější věcí na Švédsku). Faktem ale je, že tady člověk auto nepotřebuje. Široké cyklostezky tu zabírají skoro tolik prostoru jako silnice vedle nich, stojany na odložení najdete minimálně na každých sto metrech a pneumatiky si můžete dofouknout zadarmo na zastávce autobusu.

Co cyklistika ve Švédsku naopak zná, je špatný cyklista. Ano, uhádli jste. To jsem já. Už podruhé jsem si zapomněla rukavice a znovu se divím, jak špatně se otáčí klíčkem v zámku se zmrzlýma rukama (edit: než jsem se dokopala k publikaci tohoto článku, zvládla jsem to i potřetí). Závidím pláštěnce, kterou jsem dotáhla přes půl kontinentu – na dně šuplíku je jí jistě větší teplo než aktuálně mně. A jak jsem se před týdnem smála těm igelitovým potahům na sedadla? Ne, tak to už si nepamatuju.

Celý článek

ett

V domnění, že značka M na mém foťáku znamená makro, jsem po více než šesti letech vlastnění zrcadlovky začala omylem používat manuální režim. Učím se výhradně metodou pokus-omyl, což v praxi znamená, že všechny moje fotky jsou buď extrémně tmavé, úplně bílé, žluté nebo do modra. Prozatím tomu můžeme říkat třeba umělecký záměr a já se budu snažit tenhle seriál o amatérském focení aspoň trochu vyvažovat kvalitou textu.

Nikdy bych neřekla, jak těžké pro mě bude uvědomit si, že ve Švédsku nejsem jen na čtrnáctidenní dovolené. Mohlo mi to dojít. V Brně jsem se cítila jako na výletě ještě po dvou měsících. Tady je to o to horší, že program orientačního týdne se podezřele podobá dětskému letnímu táboru. Běháme po kampuse, malujeme vlajky a hrajeme deskovky. Těžko se mi pak do tohoto světa integruje fakt, že za čtyři týdny mám první zkoušku a zítra setkání nad společnou seminárkou. Jediné, co se mi nedaří ignorovat jsou moje plány na psaní diplomky. Kde jinde na světě se zabývat tématem excessive exercising, než v zemi, která má místo nonstop barů provozuje Fitness24Seven?

Kdyby vám to náhodou nebylo jasné už z mého programu, řeknu to radši explicitně: o Švédsku zatím nevím vůbec nic. Plácám se v rozporuplných pocitech. Jednou se mi nepopsatelně stýská po Brně, už si skoro balím batoh a rezervuju jízdenku zpátky. Hned následující den vybírám v okolí místo pro svůj nový dům a studuju, jak se správně peče kanelbullar.

Už teď se ale klidně vsadím, že až budu za čtrnáct dní týdnů odjíždět, některé věci se mi budou opouštět opravdu těžko. Jednu z nich ilustrují (umělecky zkažené) fotografie pod článkem. Nejde jenom o to, že bydlím dvě minuty chůze od lesa. Bydlím dvě minuty chůze od přírodní rezervace. A je to brutálně krásný. Ne, nejsou tady hory (ve skutečnosti je docela raritní narazit i na kopec), nejsou tady fjordy a jezero jsem zatím neviděla. I přesto je pro mě tenhle les jedno z nejhezčích míst na světě. Jo, možná je to protože jsem u fjordu ještě nikdy nebyla. Ale možná je to prostě proto, že je to kouzelný les plný bříz. Takový do kterého si chodili hrát děti z Bullerbynu. Snad možná jen- Možná to jediné, co té kráse chybí, je české turistické značení. Takové, které zabrání lidem jako já jít dva kilometry opačným směrem než chci, u toho s úsměvem volat hej hej a předstírat, že jsem místní.

Celý článek

back to the future

Neexistuje moc věcí, které bych záviděla svému šestnáctiletému já.
Přesně to mě napadlo, když jsme si nedávno pročítala texty, které jsem psala před více než sedmi lety. A hned vzápětí mi došlo, že to není tak úplně pravda. Moje tehdejší psaní se vyznačovalo velkou spoustou cizích slov, citátů, klišé obraty naskládanými jeden za druhým a všeobecným zmatkem. Byla z něho ale cítit obrovská spisovatelská svoboda. Drzost mrsknout něco na papír tak, jak to zrovna cítím.
Absence pocitu svobody je možná vůbec největší důvod k tomu, proč se v posledních pár letech vracím k psaním stále méně a méně. Úzkostlivě zvažuji každé slovo, jenom proto, abych nakonec v záchvatu nespokojenosti vymazala celý vznikající text. Perfekcionismus zabíjí, napsala jsem si nikoliv náhodou na začátek jednoho deníku, který jsem pak ve vzteku celý vytrhala kvůli špatně zvolenému sklonu písma (nebo jiné podobné hovadině).

Nejde ale jen o svobodu v psaní, ale i určitou lehkost, možná až lehkomyslnost se kterou jsem byla schopná žít. Když dneska přemýšlím o tom, co chci, jsou to samé ambiciózní věci. Dodělat školu – získat smysluplnou práci – správně se rozhodovat u voleb – starat se o rodinu – nezatěžovat zbytečně planetu. Svoje dny hodnotím podle toho, kolik jsem odvedla práce, v kalendáři odškrtávám další a další úkoly a někde mezi tím se snažím aspoň párkrát do roka zachraňovat svět. Nerada bych ale zlehčovala význam čehokoliv, o co se momentálně v životě snažím. A tak je asi dobře, že moje šestnáctileté já tuhle drzost má. Ptám se sama sebe, jestli ten život neberu nakonec nějak moc vážně a jestli fakt tu moji záchranu tolik potřebuje.

Možná je čas udělat pár kroků zpátky.

Celý článek

Sbohem a šáteček aneb co se potkat na Čáře?

Zatímco přemýšlím, jak říct stylově sbohem, aktuálnost tohoto (už měsíc rozepsaného) článku tragicky klesá k bodu nula. Za účelem utéct od diagnostiky a validačních škál, kterým vůbec nerozumím, ho snad už konečně dopíšu.

Nebudu předstírat, že stěhování na Bit byl nějak extra promyšlený plán. Byl to skok do prázdna, ale šťastnému dopadu jsem věřila pevně. Zamilovala jsem si to místo díky vysokým stropům, výhledu na Špilberk a křišťálovému lustru. Nastěhovala jsem se v dubnu, spolu s nejlevnější matrací ze švédského obchodního domu (zvládla jsem si na ní ničit záda rekordně dlouho), dekou místo peřiny (ačkoliv vy si možná už nevzpomínáte, jaro 2017 bylo sakra studený) a spoustou výtvarných potřeb. Neměla jsem pořádnou práci a nejmenší potuchu kolik stojí jídlo pro jednoho člověka na měsíc. Připravena v brzké době se odstěhovat, ušetřila jsem za posledního tři čtvrtě roku asi deset tisíc korun, jeden balíček špaget a sáček skořice.

Bit pro mě znamenal především domov se vším všudy. kuřecí vývar vonící až na chodbu. debaty nad psychometrikou po půlnoci. večery s kytarou. čaj do postele. opalování na okně během zkouškového. házení sněhových koulí z okna na lidi dole na zastávce. lásku. koncerty pod oknem (ty dobré, i ty nesnesitelné). domácí těstoviny. vybíhání ze dveří minutu před odjezdem šaliny. spontánní výlety do kina. vůni kávy a líná rána. barvy. sobotní večery pod peřinou s pocitem, že další víkendovou směnu už nedám. stres z bakalářky. úzkosti ze státnic. samostatnost. Samostatnost.

Můj překotný běh za samostatností mě nezavedl vždycky na příjemná místa. Zažila jsem si za ten rok a půl dost kotrmelců, bolestivých dopadů a slepých uliček na konci nichž zbyla většinou otázka: Má tohle vůbec smysl? Ne vždycky jsem byla schopná ho vidět, ale dneska odpovídám s jistotou, že mělo a má.
Naučila jsem se trochu vařit – ačkoliv rýži jsem schopná zkazit pořád. Naučila jsem se přemýšlet o tom, co musím dělat, abych byla zdravá a taky co všechno nedělat, když už jsem nemocná. Naučila jsem se odpočívat. Nevzdávat nějakou činnost jenom proto, že aktuálně nevidím její výsledky a soustředit se spíš na to, jestli má dlouhodobě smysl. Naučila jsem se občas si vysát (tak jednou za uherskej rok, ale i to se počítá!). Naučila jsem se rozdíl mezi aviváží a gelem na praní a taky proč není moc chytrý prát na devadesát stupňů. Naučila jsem se automaticky nenegovat všechno, co mi poradí rodiče, ale víc se je snažím poslouchat. Ale hlavně jsem přehodnotila chápání samostatnosti jako takové. Kdysi jsem měla za pomyslným rovnítkem frázi „zvládnou všechno sama“. Dneska je pro mě samostatnost umění dobře zvážit na co mám a k čemu potřebuji něčí pomoct. Ne, to není lehký. Není pro mě lehký říkat si o pomoc a vyrovnat se přitom s možným odmítnutím. A nefňukat, když všechno nejde tak hladce, jak jsem myslela. Long way to go, ale upřímně – ten balíček špaget a čaj do postele mi na začátku cesty hodně pomohl.

Zdar a díky!
Loučím se literárním útvarem na bázi básně, napsaným v dubnu 2017 tady na tom parapetu ↓

běžet na šalinu
objetí víkendových známých
Štěpánku!
tak jsme to nestihli
je neděle
přece

a dvacet metrů nad náma
opaluje se
v dubnovém slunci
bláznivá holka

time management na hovno
půl hodiny
koukat z okna
a nebo vařit špagety
s čokoládou

kategoricky odmítá
koláčové grafy
a vaše chytré kecy

radši boxplot z principu
z hrdosti
a na truc
nebo z lásky

ahoj Petře
skáču tady z okna
je neděle
přece

a slunce nad Špilberkem
modrozlatozelené


Článek je věnován mým rodičům a květině z fotografie, která zemřela ještě než jsem ji stačila pojmenovat.

Celý článek

Cordialement.

Preclík nebo bagetu?
Jedinou odpovědí na toto dilema, složitější než přesun brněnského nádraží, je město Štrasburk. Dlouhé pěší zóny, hrazděné fasády, přístupná cesta kolem řeky, obchůdky, pekárny, kávarničky a trhy s knížkama. Nebe. Mamka to prohlásila za francouzský Brno – důležitostí asi těžko, ale pocitově každopádně. Jelikož to bylo moje první setkání s Francií, koupila jsem nakonec přece jenom preclík a poměrně dlouhou konverzaci v ochodě začala zbaběle slovy „Parlez-vous allemand?“

A pak Paříž. Navzdory nulovým očekáváním z mé strany, nebo snad právě díky nim, byla krásná. Svou zásluhu na tom měl mimo jiné déšť, který nebyl moc dlouhý, ale přesto se mu podařilo vyhnal z ulic aspoň část turistů. Když se to tak vezme turisti byli u Eiffelovky, u Notre Damu, u Louvru, pak u Vítězného oblouku, ale nikde jinde. Za mého hlasitého (pravděpodobně ne však dostatečně hlasitého) skřípění zubů si vyfotili dvě stě selfíček a přesunuli se nepozorovaně k další věci, která vypadala natolik důležitě, aby stála za hashtag.

Líbilo se mi metro – obzvlášť fakt, že kdykoliv se člověk cítil jen trochu unaveně, nebylo to k nejbližší stanici dál než pár metrů. Líbily se mi podzemní hráči na nástroje, které ani neumím pojmenovat (no jistě, to není úplně argument, od člověka, který občas zapomene rozdíl mezi tubou a tympánem) a člověk s kytarou, co hrál a zpíval francouzsky přímo za jízdy ve voze. Méně se mi líbili ti, co lezli do vlaku na poslední chvíli a nechali se skřípnout mezi dveře. Ale ačkoliv obklopena jedním z nejhezčích jazyků světa, stejně jsem si nejvíc vychutnávala zvuk výstražného hlášení o kapsářích v japonštině.

Po návštěvě d’Orsey jsem se rozhodla, že je konečně čas naučit se malovat olejem (aby to nebylo tak dramatické, toto rozhodnutí dělám skoro po každé návštěvě galerie). A kvůli géniům jménem Vincent van Gogh, Paul Cézanne a Alfred Sisley, jsem byla schopná vydržet i takové věci jako dvě Korejky cítící potřebu vyfotit se před každým Goghovým obrazem (vyfotit se DVACETKRÁT před každým jeho obrazem).

Naopak La Défense mě zklamalo, možná až znechutilo, stejně jako nefunkční obrovská náměstí nebo noční lacině blikající Eiffelovka – kolébko evropské kultury, tohle děláš proč?! Nutno doufat, že i čínské turisty jednou přestane fascinovat všechno, co svítí více než dvěma barvami a společně začneme hledat zbytky ztracené úcty.

À bientôt! Bylo to pěkné a snad ne naposledy.

Celý článek

Mama hat gekocht – es gibt ein Bier!

Berlín se už několik dní zdařile vyhýbá všem popisům, které se na něj snažím napasovat. Berlín je městem aut a cyklistů, s bizardnostmi jako cyklistický pruh vedoucí skrz autobusovou zastávku. Je městem ohromujícíc chrámů moderní architektury, ve kterých je ale velmi těžké představit si život člověka, jehož velikost se – na rozdíl od velikosti staveb – za ta století tolik nezměnila. Jestli se ptáte na pocit, byla jsem z toho všeho trochu unavená, snad ve všech smyslech toho slova. Berlín má taky spoustu chytré architektury, krásnou státní knihovnu a kilometry cest kolem řeky. Berlín má Židovské muzeum, jehož návštěva byl nepochybně nejsilnější zážitek, co jsem kdy z návštěvy jakéhokoliv muzea či galerie měla. A Berlín má taky ten park, kde jsem chodila bosá v kašně, zatímco ten kluk, co ho najdete na fotce dole, zpíval poezii Boba Dylana a další skvělou hudbu.

A jelikož vzpomínkový optimismus nakonec stejně vždycky zvítězí, tak radím abyste jeli. Půjčte si kolo a nechte se ohromit minimálně historií místa, zvukem braniborské němčiny a (pro ty méně náročné) preclíkem za šedesát centů.

Celý článek

Previously in my life: Když píšu bakalářku, cítím se sama a smutná.

Tento článek je věnován všem, kdo mě psychicky i materiálně podporovali během posledního půl roku a především vedoucí katedry psychologie, která si tyto řádky naštěstí nikdy nepřečte. Věřím, že trpěla dost, když se neprozíravě stala tříměsíční čtenářkou mých pravidelných výplodů zvaných bakalářská práce. Díky. Díky za všechny konzultace, na kterých se nic nekonzultovalo, ale na kterých jsem velmi depresivním tónem vyprávěla o tom, jak nic nefunguje, nic nestíhám, nic nevychází a –
„Já se pořád bojím, že udělám nějakou chybu!“
udiveně: „Ale to se přece očekává.“
Později taky:
„Zajděte si na výlet. Má být pěkně.“
A bylo.

Jedna z nejhorších věcí na sběru dat ve školce je vstávání za tmy. Jedna z nejlepších věcí je – jo, vstávání za tmy. Znovu a znovu jsem překvapeně zjišťovala, že svět existuje i před pátou ráno a že mu to docela sluší. Obzvlášť ráda vzpomínám na to ráno z fotky. Na lokálku vynořující se ze tmy a mlhu na vinici. Na poloprázdný ulice a vůni z pekárny. Na lidi, pro který byl tenhle jinej svět součástí jejich každodenní reality.
Jindy jsem to nesnášela. Třeba když jsem se nestihla nasnídat. Když mi ujel autobus z konce světa a další jel za půl hodiny (no dobře, z konce světa asi takhle často autobusy nejezdí). Když jsem usínajíc po dopoledni stráveném ve školce poslouchala teoretický výklad o předškolních dětech. Když jsem musela dělat rozhovor s holčičkou s těžkou řečovou vadou, protože „její rodiče se TAK snaží“. Přikyvuju a snažím se vymyslet něco povzbuzujícího, zatímco se mi chce zvracet, protože – uhodli jste – jsem nesnídala.

Pak tu byly děti.
2 – 2 – 3 – 2 – 6 – 2 – 7 – 2 – 2 – 6 – 6 – 4 – 2 – 2
Takhle nějak vypadalo každé ze 48 dětí, se kterými jsem mluvila.
99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99
A takhle nějak ty všechny ostatní, co se mnou mluvit nechtěly.

Už desáté pozorovací schéma jsem kódovala skoro po slepu a přemýšlela, kam zmizely všechny ty příběhy. Kde jsou všechny ty nové seriály, kterými žije Petr, Tobiáš a Anička. A co pohádky o Krtečkovi, které jsem četla uprostřed jedné administrace, protože poslední co tříleté dítě zajímá je fakt, že rozhovor je strukturovaný. Kde jsou všechny ty informace o dinosaurech a geologických obdobích, o kterých jsem se z hodin zeměpisu nikdy tolik nedozvěděla? Kde jsou příběhy o vaření a dětských hrách? Kolik nejlepších přátel je pod číslem 1 a dá se vůbec nějak vyjádřit, jak je mi líto všech rodičů, co „musí pořád hrozně moc pracovat“? Kóduju 6 a vzpomínám zase radši na ty dinosaury.

Středeční nákup v Bille, čtyřhodinový spánek kdysi v březnu, státní zkouška z psychologie a jiné nezajímavosti jsou záměrně vynechány. (Chráním tak nejen čtenáře, ale především své vlastní ego.)

Nakonec ještě jednou díky naší milované vedoucí katedry:
„Ty státnice jsou stejně hrozná blbost. To jsme teď najednou jako psychologové?“
„Ale vy přece nejste psychologové.“

Uf.

Celý článek