Měsíc: Leden 2020

V jednu odpoledne se konečně odtrhnu od nekonečného poslouchání Zaklínače a odhodlávám se něco dělat. Musím se rozhodnout rychle, protože za tři hodiny už bude zase tma – teda, bude každopádně o něco větší tma než teď.

V posledních dnech totiž jakoby úplně přestalo existovat cokoliv, co rozlišuje ráno od odpoledne a odpoledne od večera. Ať už se probudíte v osm nebo jedenáct, můžete počítat s tím, že obloha bude mít velmi podobný odstín šedé. Pomalu tak začnete chápat, proč Švédi tolik naříkají nad nedostatkem sněhu, který by aspoň trochu prozářil místní zimu. Začnete chápat ty tuny světýlek na balkónech a proč nezmizely hned po Vánocích, jak se to děje většinou u nás. A nakonec pochopíte tak trochu i to, proč se ze severské krimi stal samostatný žánr.

Bažinám smutku se ale člověk nesmí oddat. To už mě koneckonců naučil Nekonečný příběh, když mi bylo teprve šest. A tak se nakonec přece jenom na chvíli loučím s Geraltem, ignoruji fakt, že celý den vytrvale mrholí a vyrážím aspoň do obchodu.

Venku zjišťuju, že prší mnohem víc, než jak se to zdálo z pohledu skrze okno a na chvíli se proto zarazím. Je to normální, jet v tomhle počasí nakupovat? napadne mě obligátní otázka. Cyklistika ve Švédsku ale nezná špatné počasí a tak ho kategoricky odmítám znát i já. Osvobozuji ze stojanu svoje milované kolo (o kterém jsem tři dny zpátky prohlásila, že je to shit) a jedu. Nepotkávám se s udivenými pohledy, ale jenom s dalšími cyklisty. Děti, senioři, čtyřicátníci, studenti, holky s podpadkama a babičky pod pláštěnkama. Těžko říct, jestli tu všichni tak milují cyklistiku nebo se jim prostě nechcou platit daně za vlastnění auta (které jsou zatím – hned za fikou – mojí neoblíbenější věcí na Švédsku). Faktem ale je, že tady člověk auto nepotřebuje. Široké cyklostezky tu zabírají skoro tolik prostoru jako silnice vedle nich, stojany na odložení najdete minimálně na každých sto metrech a pneumatiky si můžete dofouknout zadarmo na zastávce autobusu.

Co cyklistika ve Švédsku naopak zná, je špatný cyklista. Ano, uhádli jste. To jsem já. Už podruhé jsem si zapomněla rukavice a znovu se divím, jak špatně se otáčí klíčkem v zámku se zmrzlýma rukama (edit: než jsem se dokopala k publikaci tohoto článku, zvládla jsem to i potřetí). Závidím pláštěnce, kterou jsem dotáhla přes půl kontinentu – na dně šuplíku je jí jistě větší teplo než aktuálně mně. A jak jsem se před týdnem smála těm igelitovým potahům na sedadla? Ne, tak to už si nepamatuju.

V domnění, že značka M na mém foťáku znamená makro, jsem po více než šesti letech vlastnění zrcadlovky začala omylem používat manuální režim. Učím se výhradně metodou pokus-omyl, což v praxi znamená, že všechny moje fotky jsou buď extrémně tmavé, úplně bílé, žluté nebo do modra. Prozatím tomu můžeme říkat třeba umělecký záměr a já se budu snažit tenhle seriál o amatérském focení aspoň trochu vyvažovat kvalitou textu.

Nikdy bych neřekla, jak těžké pro mě bude uvědomit si, že ve Švédsku nejsem jen na čtrnáctidenní dovolené. Mohlo mi to dojít. V Brně jsem se cítila jako na výletě ještě po dvou měsících. Tady je to o to horší, že program orientačního týdne se podezřele podobá dětskému letnímu táboru. Běháme po kampuse, malujeme vlajky a hrajeme deskovky. Těžko se mi pak do tohoto světa integruje fakt, že za čtyři týdny mám první zkoušku a zítra setkání nad společnou seminárkou. Jediné, co se mi nedaří ignorovat jsou moje plány na psaní diplomky. Kde jinde na světě se zabývat tématem excessive exercising, než v zemi, která má místo nonstop barů provozuje Fitness24Seven?

Kdyby vám to náhodou nebylo jasné už z mého programu, řeknu to radši explicitně: o Švédsku zatím nevím vůbec nic. Plácám se v rozporuplných pocitech. Jednou se mi nepopsatelně stýská po Brně, už si skoro balím batoh a rezervuju jízdenku zpátky. Hned následující den vybírám v okolí místo pro svůj nový dům a studuju, jak se správně peče kanelbullar.

Už teď se ale klidně vsadím, že až budu za čtrnáct dní týdnů odjíždět, některé věci se mi budou opouštět opravdu těžko. Jednu z nich ilustrují (umělecky zkažené) fotografie pod článkem. Nejde jenom o to, že bydlím dvě minuty chůze od lesa. Bydlím dvě minuty chůze od přírodní rezervace. A je to brutálně krásný. Ne, nejsou tady hory (ve skutečnosti je docela raritní narazit i na kopec), nejsou tady fjordy a jezero jsem zatím neviděla. I přesto je pro mě tenhle les jedno z nejhezčích míst na světě. Jo, možná je to protože jsem u fjordu ještě nikdy nebyla. Ale možná je to prostě proto, že je to kouzelný les plný bříz. Takový do kterého si chodili hrát děti z Bullerbynu. Snad možná jen- Možná to jediné, co té kráse chybí, je české turistické značení. Takové, které zabrání lidem jako já jít dva kilometry opačným směrem než chci, u toho s úsměvem volat hej hej a předstírat, že jsem místní.