Měsíc: Únor 2020

Pět týdnů. Třicet šest dní.
Když jsem se poprvé dívala náš úklidový rozvrh, v duchu jsem se tak trochu smála, že doma musím uklízet každý týden, zatímco tady je můj städvecka až za sto miliard let. Později se ukázalo, že v mém podivném vnímání času odpovídá sto miliard let právě třiceti šesti dnům.

Před Erasmem jsem několikrát opakovala, že poslední co mě zajímá je erasmácká komunita. Měla jsem v plánu naprosto ignorovat Španěle, Němce i Francouze. Pomalu ale zjišťuju, že mezinárodní komunita je věc, kterou si tady užívám zatím nejvíc ze všeho. Poslouchat u večeře, jak se žije v Barceloně. Nechat se lákat do Lyonu během procházky v lese. Znovu se zamilovávat do němčiny. Nadávat na kapitalismus.
Speciální na tom ale není jenom mezinárodní kontext, ale taky skoro neomezené množstvím času a možností. Nikdo z nás nemá naplánovaný víkend u babičky a nikdo nemusí dokončovat dvě stě projektů, které má zrovna rozjeté. Ve spojení s životem v kampusu, kde všichni vaši kamarádi bydlí maximálně sto metrů od vás, si tady často připadám zase jako dítě. V pátek večer sednu na kolo, zazvoním u sousedů a ptám se: Jde Anička ven?

Nezajímá mě přitom ani tak, jestli je Anička z Rakouska nebo jižní Koreje, jako spíš jestli má taky kolo, na kterým může jet. Naučila jsem se tady víc než kdekoliv jinde, že většina důležitých příběhů je univerzálních a lidi si můžou porozumět, i když spolu mluví lámanou angličtinou. Většinou stačí jenom trochu chtít.

(Zdá se, že vždycky když je dobrý světlo na focení, nemám s sebou foťák a tak si můžete v tomto článku dosyta užít všechny filtry, který můj mobil umí.)

Myslím, že jsem nejsem sama, kdo měl kdysi představu, že socializace je proces, který se končí spolu s adolescencí a začátkem dospělosti (ať už ty pojmy pro vás znamenají cokoliv). A snad ani nejsem sama, komu se ta představa tak trochu líbí. Představa, že už jsme si to všechno odedřeli, že už není potřeba se ničemu a nikomu přizpůsobovat. Socializace je totiž dřina – aspoň pro mě vždycky byla. A je jedno, jestli to bylo ve školce, kde jsem se musela smířit s tím, že na světě jsou pravděpodobně holčičky, které malují líp než já nebo na výšce, když jsem musela potlačit svou touhu udělat si všechno po svým a pracovat ve skupině s lidma, co měli na věc úplně jinej pohled. Dneska jsem si ale poprvé říkala, že nejděsivější je na tom všem fakt, že socializace některých lidí možná opravdu končí dospělostí. Občas mám pocit, že je potkávám. Lidi, kterým v určitém životním období ta dřina přestala dávat smysl a rozhodli se žít na svém bezpečném ostrůvku do kterého už jsou socializovaní – a to i v případě, že na něm časem zbyli úplně sami. Všechnu energii, kterou ušetří na náročném procesu socializace, vynakládají na neustálou ignoraci náznaků, že svět jako takový se jim neustále vzdaluje z dohledu.

Během svého prvního týdne ve Švédsku jsem se často ptala sama sebe, proč tohle vlastně dělám. Proč jsem opustila ten svůj bezpečný ostrůvek plný klidu, kde mě touha po sociální interakci nestojí většinou víc než dvě deci vína. A i po třech týdnech mě občas napadá, jestli mám tohle ve svém věku zapotřebí. Hloupá otázka, vím. Přijdu si jako spisovatel, který sedí nad prázdnou stránkou, poté co už úspěšně dokončil několik románů. Mám tohle zapotřebí, začínat zase znovu? Jistěže jo. Ja! To teda sakra máš.

Čím déle tady jsem, tím větší smysl mi dává poznávat nové lidi a světy, o jejichž existenci jsem neměla ponětí. Není to lehký. Není to jenom další akce, kde je potřeba se seznámit s partou cizích lidí. Všechno je jiný. Chleba je sladkej, jogurt se pije z tetra packu a lidi chodí na čas. Ok, dělám si srandu. Ale jenom tak napůl. Člověk se musí zbavit všech předsudků a to včetně těch, který má sám o sobě. Pro mě osobně je to třeba pocit, že se nemůžu s nikým seznámit dokud nemluvíme mým mateřským jazykem. Pocit, že angličtinu neovládám tak dobře, abych v ní mohla vyjádřit, kdo doopravdy jsem. Nebo možná jenom nepříjemná představa, že když mluvím anglicky jsem vlastně někdo trochu jiný, trochu cizí.

Každej máme svoje předsudky. Svoje dobré důvody pro nekonečné setrvávání na bezpečných ostrůvcích. Já jich mám víc než dost. Ale snažím se. Snažím se stavět mosty, snažím se plavat na druhý břeh – i přesto, že se zatím spíš topím.