V domnění, že značka M na mém foťáku znamená makro, jsem po více než šesti letech vlastnění zrcadlovky začala omylem používat manuální režim. Učím se výhradně metodou pokus-omyl, což v praxi znamená, že všechny moje fotky jsou buď extrémně tmavé, úplně bílé, žluté nebo do modra. Prozatím tomu můžeme říkat třeba umělecký záměr a já se budu snažit tenhle seriál o amatérském focení aspoň trochu vyvažovat kvalitou textu.
Nikdy bych neřekla, jak těžké pro mě bude uvědomit si, že ve Švédsku nejsem jen na čtrnáctidenní dovolené. Mohlo mi to dojít. V Brně jsem se cítila jako na výletě ještě po dvou měsících. Tady je to o to horší, že program orientačního týdne se podezřele podobá dětskému letnímu táboru. Běháme po kampuse, malujeme vlajky a hrajeme deskovky. Těžko se mi pak do tohoto světa integruje fakt, že za čtyři týdny mám první zkoušku a zítra setkání nad společnou seminárkou. Jediné, co se mi nedaří ignorovat jsou moje plány na psaní diplomky. Kde jinde na světě se zabývat tématem excessive exercising, než v zemi, která má místo nonstop barů provozuje Fitness24Seven?
Kdyby vám to náhodou nebylo jasné už z mého programu, řeknu to radši explicitně: o Švédsku zatím nevím vůbec nic. Plácám se v rozporuplných pocitech. Jednou se mi nepopsatelně stýská po Brně, už si skoro balím batoh a rezervuju jízdenku zpátky. Hned následující den vybírám v okolí místo pro svůj nový dům a studuju, jak se správně peče kanelbullar.
Už teď se ale klidně vsadím, že až budu za čtrnáct dní týdnů odjíždět, některé věci se mi budou opouštět opravdu těžko. Jednu z nich ilustrují (umělecky zkažené) fotografie pod článkem. Nejde jenom o to, že bydlím dvě minuty chůze od lesa. Bydlím dvě minuty chůze od přírodní rezervace. A je to brutálně krásný. Ne, nejsou tady hory (ve skutečnosti je docela raritní narazit i na kopec), nejsou tady fjordy a jezero jsem zatím neviděla. I přesto je pro mě tenhle les jedno z nejhezčích míst na světě. Jo, možná je to protože jsem u fjordu ještě nikdy nebyla. Ale možná je to prostě proto, že je to kouzelný les plný bříz. Takový do kterého si chodili hrát děti z Bullerbynu. Snad možná jen- Možná to jediné, co té kráse chybí, je české turistické značení. Takové, které zabrání lidem jako já jít dva kilometry opačným směrem než chci, u toho s úsměvem volat hej hej a předstírat, že jsem místní.
