två

V jednu odpoledne se konečně odtrhnu od nekonečného poslouchání Zaklínače a odhodlávám se něco dělat. Musím se rozhodnout rychle, protože za tři hodiny už bude zase tma – teda, bude každopádně o něco větší tma než teď.

V posledních dnech totiž jakoby úplně přestalo existovat cokoliv, co rozlišuje ráno od odpoledne a odpoledne od večera. Ať už se probudíte v osm nebo jedenáct, můžete počítat s tím, že obloha bude mít velmi podobný odstín šedé. Pomalu tak začnete chápat, proč Švédi tolik naříkají nad nedostatkem sněhu, který by aspoň trochu prozářil místní zimu. Začnete chápat ty tuny světýlek na balkónech a proč nezmizely hned po Vánocích, jak se to děje většinou u nás. A nakonec pochopíte tak trochu i to, proč se ze severské krimi stal samostatný žánr.

Bažinám smutku se ale člověk nesmí oddat. To už mě koneckonců naučil Nekonečný příběh, když mi bylo teprve šest. A tak se nakonec přece jenom na chvíli loučím s Geraltem, ignoruji fakt, že celý den vytrvale mrholí a vyrážím aspoň do obchodu.

Venku zjišťuju, že prší mnohem víc, než jak se to zdálo z pohledu skrze okno a na chvíli se proto zarazím. Je to normální, jet v tomhle počasí nakupovat? napadne mě obligátní otázka. Cyklistika ve Švédsku ale nezná špatné počasí a tak ho kategoricky odmítám znát i já. Osvobozuji ze stojanu svoje milované kolo (o kterém jsem tři dny zpátky prohlásila, že je to shit) a jedu. Nepotkávám se s udivenými pohledy, ale jenom s dalšími cyklisty. Děti, senioři, čtyřicátníci, studenti, holky s podpadkama a babičky pod pláštěnkama. Těžko říct, jestli tu všichni tak milují cyklistiku nebo se jim prostě nechcou platit daně za vlastnění auta (které jsou zatím – hned za fikou – mojí neoblíbenější věcí na Švédsku). Faktem ale je, že tady člověk auto nepotřebuje. Široké cyklostezky tu zabírají skoro tolik prostoru jako silnice vedle nich, stojany na odložení najdete minimálně na každých sto metrech a pneumatiky si můžete dofouknout zadarmo na zastávce autobusu.

Co cyklistika ve Švédsku naopak zná, je špatný cyklista. Ano, uhádli jste. To jsem já. Už podruhé jsem si zapomněla rukavice a znovu se divím, jak špatně se otáčí klíčkem v zámku se zmrzlýma rukama (edit: než jsem se dokopala k publikaci tohoto článku, zvládla jsem to i potřetí). Závidím pláštěnce, kterou jsem dotáhla přes půl kontinentu – na dně šuplíku je jí jistě větší teplo než aktuálně mně. A jak jsem se před týdnem smála těm igelitovým potahům na sedadla? Ne, tak to už si nepamatuju.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *