Previously in my life: Když píšu bakalářku, cítím se sama a smutná.

Tento článek je věnován všem, kdo mě psychicky i materiálně podporovali během posledního půl roku a především vedoucí katedry psychologie, která si tyto řádky naštěstí nikdy nepřečte. Věřím, že trpěla dost, když se neprozíravě stala tříměsíční čtenářkou mých pravidelných výplodů zvaných bakalářská práce. Díky. Díky za všechny konzultace, na kterých se nic nekonzultovalo, ale na kterých jsem velmi depresivním tónem vyprávěla o tom, jak nic nefunguje, nic nestíhám, nic nevychází a –
„Já se pořád bojím, že udělám nějakou chybu!“
udiveně: „Ale to se přece očekává.“
Později taky:
„Zajděte si na výlet. Má být pěkně.“
A bylo.

Jedna z nejhorších věcí na sběru dat ve školce je vstávání za tmy. Jedna z nejlepších věcí je – jo, vstávání za tmy. Znovu a znovu jsem překvapeně zjišťovala, že svět existuje i před pátou ráno a že mu to docela sluší. Obzvlášť ráda vzpomínám na to ráno z fotky. Na lokálku vynořující se ze tmy a mlhu na vinici. Na poloprázdný ulice a vůni z pekárny. Na lidi, pro který byl tenhle jinej svět součástí jejich každodenní reality.
Jindy jsem to nesnášela. Třeba když jsem se nestihla nasnídat. Když mi ujel autobus z konce světa a další jel za půl hodiny (no dobře, z konce světa asi takhle často autobusy nejezdí). Když jsem usínajíc po dopoledni stráveném ve školce poslouchala teoretický výklad o předškolních dětech. Když jsem musela dělat rozhovor s holčičkou s těžkou řečovou vadou, protože „její rodiče se TAK snaží“. Přikyvuju a snažím se vymyslet něco povzbuzujícího, zatímco se mi chce zvracet, protože – uhodli jste – jsem nesnídala.

Pak tu byly děti.
2 – 2 – 3 – 2 – 6 – 2 – 7 – 2 – 2 – 6 – 6 – 4 – 2 – 2
Takhle nějak vypadalo každé ze 48 dětí, se kterými jsem mluvila.
99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99 – 99
A takhle nějak ty všechny ostatní, co se mnou mluvit nechtěly.

Už desáté pozorovací schéma jsem kódovala skoro po slepu a přemýšlela, kam zmizely všechny ty příběhy. Kde jsou všechny ty nové seriály, kterými žije Petr, Tobiáš a Anička. A co pohádky o Krtečkovi, které jsem četla uprostřed jedné administrace, protože poslední co tříleté dítě zajímá je fakt, že rozhovor je strukturovaný. Kde jsou všechny ty informace o dinosaurech a geologických obdobích, o kterých jsem se z hodin zeměpisu nikdy tolik nedozvěděla? Kde jsou příběhy o vaření a dětských hrách? Kolik nejlepších přátel je pod číslem 1 a dá se vůbec nějak vyjádřit, jak je mi líto všech rodičů, co „musí pořád hrozně moc pracovat“? Kóduju 6 a vzpomínám zase radši na ty dinosaury.

Středeční nákup v Bille, čtyřhodinový spánek kdysi v březnu, státní zkouška z psychologie a jiné nezajímavosti jsou záměrně vynechány. (Chráním tak nejen čtenáře, ale především své vlastní ego.)

Nakonec ještě jednou díky naší milované vedoucí katedry:
„Ty státnice jsou stejně hrozná blbost. To jsme teď najednou jako psychologové?“
„Ale vy přece nejste psychologové.“

Uf.

Celý článek