Sbohem a šáteček aneb co se potkat na Čáře?

Zatímco přemýšlím, jak říct stylově sbohem, aktuálnost tohoto (už měsíc rozepsaného) článku tragicky klesá k bodu nula. Za účelem utéct od diagnostiky a validačních škál, kterým vůbec nerozumím, ho snad už konečně dopíšu.

Nebudu předstírat, že stěhování na Bit byl nějak extra promyšlený plán. Byl to skok do prázdna, ale šťastnému dopadu jsem věřila pevně. Zamilovala jsem si to místo díky vysokým stropům, výhledu na Špilberk a křišťálovému lustru. Nastěhovala jsem se v dubnu, spolu s nejlevnější matrací ze švédského obchodního domu (zvládla jsem si na ní ničit záda rekordně dlouho), dekou místo peřiny (ačkoliv vy si možná už nevzpomínáte, jaro 2017 bylo sakra studený) a spoustou výtvarných potřeb. Neměla jsem pořádnou práci a nejmenší potuchu kolik stojí jídlo pro jednoho člověka na měsíc. Připravena v brzké době se odstěhovat, ušetřila jsem za posledního tři čtvrtě roku asi deset tisíc korun, jeden balíček špaget a sáček skořice.

Bit pro mě znamenal především domov se vším všudy. kuřecí vývar vonící až na chodbu. debaty nad psychometrikou po půlnoci. večery s kytarou. čaj do postele. opalování na okně během zkouškového. házení sněhových koulí z okna na lidi dole na zastávce. lásku. koncerty pod oknem (ty dobré, i ty nesnesitelné). domácí těstoviny. vybíhání ze dveří minutu před odjezdem šaliny. spontánní výlety do kina. vůni kávy a líná rána. barvy. sobotní večery pod peřinou s pocitem, že další víkendovou směnu už nedám. stres z bakalářky. úzkosti ze státnic. samostatnost. Samostatnost.

Můj překotný běh za samostatností mě nezavedl vždycky na příjemná místa. Zažila jsem si za ten rok a půl dost kotrmelců, bolestivých dopadů a slepých uliček na konci nichž zbyla většinou otázka: Má tohle vůbec smysl? Ne vždycky jsem byla schopná ho vidět, ale dneska odpovídám s jistotou, že mělo a má.
Naučila jsem se trochu vařit – ačkoliv rýži jsem schopná zkazit pořád. Naučila jsem se přemýšlet o tom, co musím dělat, abych byla zdravá a taky co všechno nedělat, když už jsem nemocná. Naučila jsem se odpočívat. Nevzdávat nějakou činnost jenom proto, že aktuálně nevidím její výsledky a soustředit se spíš na to, jestli má dlouhodobě smysl. Naučila jsem se občas si vysát (tak jednou za uherskej rok, ale i to se počítá!). Naučila jsem se rozdíl mezi aviváží a gelem na praní a taky proč není moc chytrý prát na devadesát stupňů. Naučila jsem se automaticky nenegovat všechno, co mi poradí rodiče, ale víc se je snažím poslouchat. Ale hlavně jsem přehodnotila chápání samostatnosti jako takové. Kdysi jsem měla za pomyslným rovnítkem frázi „zvládnou všechno sama“. Dneska je pro mě samostatnost umění dobře zvážit na co mám a k čemu potřebuji něčí pomoct. Ne, to není lehký. Není pro mě lehký říkat si o pomoc a vyrovnat se přitom s možným odmítnutím. A nefňukat, když všechno nejde tak hladce, jak jsem myslela. Long way to go, ale upřímně – ten balíček špaget a čaj do postele mi na začátku cesty hodně pomohl.

Zdar a díky!
Loučím se literárním útvarem na bázi básně, napsaným v dubnu 2017 tady na tom parapetu ↓

běžet na šalinu
objetí víkendových známých
Štěpánku!
tak jsme to nestihli
je neděle
přece

a dvacet metrů nad náma
opaluje se
v dubnovém slunci
bláznivá holka

time management na hovno
půl hodiny
koukat z okna
a nebo vařit špagety
s čokoládou

kategoricky odmítá
koláčové grafy
a vaše chytré kecy

radši boxplot z principu
z hrdosti
a na truc
nebo z lásky

ahoj Petře
skáču tady z okna
je neděle
přece

a slunce nad Špilberkem
modrozlatozelené


Článek je věnován mým rodičům a květině z fotografie, která zemřela ještě než jsem ji stačila pojmenovat.

Celý článek