Neexistuje moc věcí, které bych záviděla svému šestnáctiletému já.
Přesně to mě napadlo, když jsme si nedávno pročítala texty, které jsem psala před více než sedmi lety. A hned vzápětí mi došlo, že to není tak úplně pravda. Moje tehdejší psaní se vyznačovalo velkou spoustou cizích slov, citátů, klišé obraty naskládanými jeden za druhým a všeobecným zmatkem. Byla z něho ale cítit obrovská spisovatelská svoboda. Drzost mrsknout něco na papír tak, jak to zrovna cítím.
Absence pocitu svobody je možná vůbec největší důvod k tomu, proč se v posledních pár letech vracím k psaním stále méně a méně. Úzkostlivě zvažuji každé slovo, jenom proto, abych nakonec v záchvatu nespokojenosti vymazala celý vznikající text. Perfekcionismus zabíjí, napsala jsem si nikoliv náhodou na začátek jednoho deníku, který jsem pak ve vzteku celý vytrhala kvůli špatně zvolenému sklonu písma (nebo jiné podobné hovadině).
Nejde ale jen o svobodu v psaní, ale i určitou lehkost, možná až lehkomyslnost se kterou jsem byla schopná žít. Když dneska přemýšlím o tom, co chci, jsou to samé ambiciózní věci. Dodělat školu – získat smysluplnou práci – správně se rozhodovat u voleb – starat se o rodinu – nezatěžovat zbytečně planetu. Svoje dny hodnotím podle toho, kolik jsem odvedla práce, v kalendáři odškrtávám další a další úkoly a někde mezi tím se snažím aspoň párkrát do roka zachraňovat svět. Nerada bych ale zlehčovala význam čehokoliv, o co se momentálně v životě snažím. A tak je asi dobře, že moje šestnáctileté já tuhle drzost má. Ptám se sama sebe, jestli ten život neberu nakonec nějak moc vážně a jestli fakt tu moji záchranu tolik potřebuje.
Možná je čas udělat pár kroků zpátky.
Dneska jsem náhodou otevřela tvůj web a zjistila, že mi utekl téměř rok článků… Už se tetelím štěstím, jak se do nich pustím :) Tenhle mi sedl, jak by řekla babička, jako prdel na hrnec.
Přestože bych nechtěla, aby mi znovu bylo šestnáct/sedmnáct, dost z toho období jde načerpat :)