Pět týdnů. Třicet šest dní.
Když jsem se poprvé dívala náš úklidový rozvrh, v duchu jsem se tak trochu smála, že doma musím uklízet každý týden, zatímco tady je můj städvecka až za sto miliard let. Později se ukázalo, že v mém podivném vnímání času odpovídá sto miliard let právě třiceti šesti dnům.
Před Erasmem jsem několikrát opakovala, že poslední co mě zajímá je erasmácká komunita. Měla jsem v plánu naprosto ignorovat Španěle, Němce i Francouze. Pomalu ale zjišťuju, že mezinárodní komunita je věc, kterou si tady užívám zatím nejvíc ze všeho. Poslouchat u večeře, jak se žije v Barceloně. Nechat se lákat do Lyonu během procházky v lese. Znovu se zamilovávat do němčiny. Nadávat na kapitalismus.
Speciální na tom ale není jenom mezinárodní kontext, ale taky skoro neomezené množstvím času a možností. Nikdo z nás nemá naplánovaný víkend u babičky a nikdo nemusí dokončovat dvě stě projektů, které má zrovna rozjeté. Ve spojení s životem v kampusu, kde všichni vaši kamarádi bydlí maximálně sto metrů od vás, si tady často připadám zase jako dítě. V pátek večer sednu na kolo, zazvoním u sousedů a ptám se: Jde Anička ven?
Nezajímá mě přitom ani tak, jestli je Anička z Rakouska nebo jižní Koreje, jako spíš jestli má taky kolo, na kterým může jet. Naučila jsem se tady víc než kdekoliv jinde, že většina důležitých příběhů je univerzálních a lidi si můžou porozumět, i když spolu mluví lámanou angličtinou. Většinou stačí jenom trochu chtít.
(Zdá se, že vždycky když je dobrý světlo na focení, nemám s sebou foťák a tak si můžete v tomto článku dosyta užít všechny filtry, který můj mobil umí.)