As a Swedish person, you always have this feeling, that when the weather is nice, you just have to go outside, wear sunglasses and do something. It becomes quite problematic, when you’re staying for a longer time in a place, where the nice the weather doesn’t happen once in two weeks. I feel, that I am not allowed to be inside and do nothing special.
Když minulý týden odjela drtivá většina zahraničních studentů na výlet do Laponska, začala jsem mít nepříjemný pocit, že svůj pobyt tady netrávím tak, jak bych měla. Nezažila jsem ještě nic z toho, co jsem si kdysi s Erasmem typicky spojovala. Na pořádné párty jsem byla všeho všudy jednou a byla to záležitost zhruba tak zábavná jako koukat celý večer do zdi (což je ve výsledku mnohem lepší zábava, protože vám během ní většinou nemizí peníze z účtu). Jediný místo, kam jsem zatím cestovala byl Västerås, což je podle posledních informací město, které vyhrálo kategorii nejhnusnějšího místa ve Švédsku. Neviděla jsem polární záři ani losy a nejexotičtější aktivita, kterou jsem zkoušela, je jízda na kole v dešti.
Ne, nejsem tady na dovolené. Žiju tady. Občas je mi špatně, jsem unavená a potřebuju ležet celý víkend v posteli. Některé dny musím trávit sama u počítače čtením akademických článků. Někdy jsem smutná. Občas se vztekám, protože mě už nebaví nosit pořád dokola to stejný oblečení. A last but not least: poslední dva týdny jsem strávila nekonečným řešení bolesti krční páteře, kterou mi způsobuje místní matrace MOSHULT. Je těžký nebýt na sebe v takových dnech naštvaná, necítit se provinile, že nezažívám ty správné věci.
I já mám ale svoje malá dobrodružství. Spousta z nich je spojená s přírodou, do které se zamilovávám každý týden znovu a pokaždé jinak. Sleduju hejna divokých hus a zažívám u toho asi stejnou směsici nepochopení a obdivu jako lidé, kteří kdysi sledovali start prvních vzducholodí. Organizuju víkendové výlety a zjišťuju, jak otravné a zábavné zároveň, je být ten, kdo musí pořád koukat do mapy, odhadovat, kolik toho zvládne ujít každý jeden člen skupiny nebo kde a kdy bude dobré udělat pauzu na oběd. Děkuju přitom švédské přírodě, která spoustě lidem připadá pořád stejná a tak ani nepoznají, že je občas vedu skrz bažinu na místo, ze kterého jsme před pěti minutami vyšli.
Typicky švédské zážitky nebývají vždycky tak radostné. Jako třeba pětasedmdesáti minutová lekce jógy, kterou její lektorka vedla celou ve švédštině nebo moje vůbec první pokuta v hromadné dopravě. Většina švédský zážitků taky obsahuje zážitek nehorázně drahého švédského života. Ať už je to nejlevnější burger ve švédském fastfoodu za 150 korun nebo univerzitní meníčko za dvě stovky (jako správná Češka, jsem si nabrala i pečivo v ceně, které jsem neměla šanci sníst, ale nechala jsem si ho později na večeři).
