Publikaci některých rozepsaných článků odkládám tak dlouho, že jejich obsah po čase začne být až neskutečně vzdálený od mého aktuálního prožívání. Dnes večer jsem se ale měla vracet ze Švédska a tak mi přijde hloupé se nevrátit ještě jednou a naposledy k některým vzpomínkám.
Vzpomínám hlavně na to, jak jsem se – přes všechny zásady osobní environmentální odpovědnosti – těšila na svou první cestu letadlem. Těšila jsem se i na ten pocit, že jsem doma, který měl přijít po přistání na vídeňské letiště. V realitě jsem přitom (při)stála o dva měsíce dříve na špinavém Florenci a na obličeji mi silou vůle držel ještě špinavější hadr, který byl tři dny zpátky mým oblíbeným tričkem The Beatles. Místo příjemného pocitu domova si pamatuji, že následkem stresu a nevyspání poslední dní, jsem zažívala spíš stav podobný deliriu tremens.
Teď z foťáku vytahuju poslední fotky a vzpomínám taky na poslední opravdový den švédského života. Na poslední hodiny před zoufalým telefonátem mojí rodiny, ať okamžitě sednu na první letadlo a jedu domů. Poslední hodiny před všeobecnou panikou a zavíráním hranic. Šli jsme tehdy poprvé do kavárny v Musikhögskolan, která měla pověst podniku s nejlepší kávou v kampusu a já jsem se odhodlala objednat si poprvé kompletně ve švédštině. (Což ve skutečnosti znamená, že jsem ze sebe s příšerným přízvukem vypravila něco jako „Dobrý den, chci kávu.“) Byl to takový líný večer po odpolední procházce, jehož cílem bylo naplánovat první vícedenní výlet. Pamatuju si, že jsem se dlouhé minuty vůbec nezapojila do diskuze a jenom jsem skrz obrovská prosklená okna pozorovala západ slunce a poslouchala, jak se zvuky různých nástrojů promíchávají s Anninou rakouskou němčinou.
To byl čtvrtek. V úterý dalšího týdne jsem si naposledy vyprala, v pátek koupila poslední brusinkovou marmeládu a sladký švédský tousťák a v neděli jsem se naposledy rozloučila s oblíbenýma místama v lese.
Ha det bra. Vi ses.
Vi ses snart.
